Pohádka o Klenotu

14. dubna 2013 v 21:57 |  Pohádky, povídky
Na počátku, ještě když nebyl svět, stvořil Bůh svět. Všude byla tma, a tak nebylo nic vidět. Do svého nově nablýskaného černého světa hodil Bůh duhovou kuličku, která se zastavila. Neletěla, ale visela. Nebyla na ničem zavěšená, ale držela na místě. V následujících pěti dnech vytvořil Bůh asi miliardu dalších různých malých věciček. Všechny je vymodeloval ze speciální, velmi vzácné hmoty. Vymýšlel různé kombinace a varianty barev, vůní, tvarů a funkcí. Nadchl se. Nesmírně ho jeho projekt vzal. Pracoval na něm ze všech svých sil. Večer se mu nechtělo jít spát a ráno rychle vstal a zase hned utíkal, aby už mohl tvořit a vymýšlet a taky tvořit a vymýšlet. Z každého nového nápadu, z každé nové věcičky, z každé nové postavičky měl nesmírnou radost. Vždycky se poklepal po rameni a řekl si: "To se ti povedlo!" Pátého dne, vzal své nádherné dílo, každý jednotlivý kousek a posadil ho na svou duhovou kuličku, které dal jméno Země. Všechno bylo dokonalé, jak už to tak ve světě vzácné hmoty bývá. Vše bylo krásně, opravdu krásně barevné a propracované do každého detailu. Po pár hodinách kochání se ho jeho planetka začala tak nějak nudit. Celou noc se převaloval a přemýšlel, co by ještě mohl vytvořit. Jakou kombinaci ještě nezkusil? Co jeho sbírce schází? Šestý den pak Bůh stvořil klenot, Klenot. Stvořil něco zcela jiného než předešlé dny. Stvořil něco, co jeho samotného uchvátilo, co ho prostě dostalo. Klenot pohnul jeho srdcem. Klenot byl jiný.
Pak dostal Bůh nápad. Nápad, který ho nakonec stál až příliš nervů… I když věděl, jak to dopadne, udělal to. Věděl, že nemůže jinak. Musel to udělat. Třešničkou na dortu jeho stvoření byl jeho dech. Vydechl. Vlastně spíše vdechnul. Vdechnul život do svého díla. A tak, milé děti, vše začalo.
Proč byl Klenot tak jiný? Protože mu Bůh dal kus ze sebe. Dal mu něco, co ho s ním spojovalo více než s ostatním stvořením. Byla to část ze samotného Boha a vyžadovala spolupráci. Bůh a Klenot museli být vždycky spolu, aby vše bylo tak, jak má. Klenot byl na Bohu závislý. Tato věcička vyžadovala napojení, oddanost, důvěru.
Bůh, pan modelář byl v úžasu nad tím, co všechno a jak stvořil. Neustále se radoval a radoval. Procházel se po své kuličce a vše si znovu a znovu prohlížel. Nejvíce se kochal Klenotem. Radoval se z jejich spojení, z jejich vztahu. Tolik mu na Klenotu záleželo. Když na něj pohlédl, jeho srdce jakoby se vždy pohnulo, jakoby poskočilo. Byl zamilovaný, absolutně. Skákal si a tančil, pískal si a broukal, zpíval si a byl šťastný. Byl opravdu šťastný. Šťastný byl už předtím, ale teď se jeho srdce jakoby zvětšilo, emoce se znásobily a věděl, že už bez svého díla nemůže žít, že je jeho součástí. Že k sobě patří. Choval k němu city, které předtím neměl ke komu cítit. Teď už nebyl sám, měl s kým žít, o koho se starat. Těšil se na to, jak spolu stráví jednu, dvě věčnosti, těšil se na to, co spolu všechno zažijí a vymýšlel, jak by svůj Klenot potěšil. Věděl, že pro Klenot udělá vše, protože ho miluje. Chtěl, aby se měl opravdu dobře. Záleželo mu na Klenotu víc než na sobě samotném.
I když věděl, že to jednou přijde, nechtěl, aby se to stalo. Nemohl tomu zabránit, ale hrozně chtěl. Klenot se porouchal. Přestal mu věřit. Bůh to nechápal, i když vlastně chápal, ale byl smutný, hodně smutný. Zdrtilo ho to. Udělal snad něco špatně? Miloval ho nad celé své stvoření! Dokonce více než sebe! Jak se to mohlo stát! Klenot se rozhodl, že zkusí žít bez něj. Opustil ho. Byl to velmi smutný den. Také to ale byl den plný strategií a taktizování. Ten den Bůh vymyslel, jak si Klenot přivede zpátky, jak si ho získá zpět. Rozhodl se za něj bojovat, klidně celá staletí. Vymyslel, jak by se jednou mohli znovu setkat. Vymyslel, jak udělat, aby to bylo takové jako dříve. Těšil se na ten den, kdy k tomu dojde, i když věděl, že ho to bude stát hodně. A tak, milé děti, začal nelítostný boj, v kterém Bůh po staletí bojuje o své Klenoty.
Klenot se rozmnožil, až byla celá duhová kulička Země plná Klenotů. Ze začátku se ještě pokoušely o navázání vztahu s jejich Bohem. Postupem času už ale jen nějak žily. Kdyby si žily v poklidu, bylo by to dobré, jenže to nebylo možné, bez Boha ne, takže spíše jen živořily. Žily strašně zmatené a nesmyslné životy. Hodně Klenotů o Bohu, jejich tvůrci už ani nevědělo. Zmateně pobíhaly tam a sem a dělaly jednu hloupost za druhou. Vrážely do sebe, podrážely si nohy, nevěděly kudy kam, a tak šly kudy je napadlo. Chtěly najít ráj, ale došly tak maximálně do Neználkova. Sem tam uslyšely Boží hlas a ve svém srdci vytušily, co mají dělat, pak ale zase utekly kdovíkam. Jako kdyby jim v hlavě něco chybělo a byly teď tak nějak retardovaní. Jako kdyby úplně nedoslýchaly, jasně neviděly a plně nechápaly. Klenoty byly najednou zmatená a hrozně ubohá stvoření.
Tak jim to ale nebylo souzeno navěky. Když si Klenoty neustále dělaly, co chtěly a nebyly schopné se ke svému Bohu nějakým způsobem navrátit a začít mu zase věřit, poslal Bůh své vlastní dítě mezi Klenoty. Dítě přišlo na tu malou duhovou kuličku a žilo mezi nimi. Našlo si pár přátel a pár lidí, co mu věřilo. Ve finále ho však nejpyšnější z Klenotů zabily. Dítě po třech dnech zase ožilo a vrátilo se nahoru do výšin k Otci. Tímto činem však změnilo mnohé, způsobilo, že Klenoty mohly zase slyšet, mohly vidět a mohly chápat. Na duhové kuličce zůstaly některé Klenoty, které toužily po vztahu se svým Otcem. Díky jeho dítěti se rozpomněly, že tu byl někdo, kdo je stvořil, kdo je miloval a zjistily, že pořád miluje a chtěly se vrátit do jeho náruče, zase se na Něj chtěly napojit a chtěly žít tak, jak to On původně zamýšlel.
Založily takové uskupení Klenotů, říkejme mu klenotnička. Tato klenotnička začala usilovat o návrat vlády Otce na celé duhové kuličce. Zlo se už rozmohlo po celé té kuličce, a tak před sebou neměly vůbec lehký úkol. Začaly mluvit se svým Otcem častěji a častěji a tím ho poznávaly. Mluvily o něm spolu a vzájemně se podporovaly. Zaměřily se na nejdůležitější dva vztahy-zajímaly se o Otce a zajímaly se o své blízké Klenoty, pomáhaly si. Společně si hrály písničky, zpívaly si, obdivovaly Zemi. Prohlížely si Zemi více než předtím, teď na to všechno koukaly jinýma očima. Jejich Otec to všechno stvořil pro ně. Prohlížely si své přátelé a samy sebe a radovaly se z toho, jak krásně je jejich stvořitel vymodeloval. Každý den si užily spoustu zábavy. Bylo to proto, že do jejich životů přišla láska, která nikdy předtím na Zemi nebyla. Když viděly, jak trpělo ono Dítě kvůli jejich chybám a neschopnosti, když si uvědomily, jak trpěl jejich stvořitel, když za ně-vymodelované postavičky obětoval vlastní Dítě, poznaly jinou hloubku lásky než jakou poznávaly do té doby. Když měly krásné vztahy mezi sebou a doobdivovaly všechno stvoření, uvědomily si, že je v jejich srdcích stále prázdné místo. Jakoby je něco volalo k něčemu dalšímu, k nějakým dalším činům. A nyní jakoby členové klenotničky podruhé prozřely, viděly duhovou kuličku úplně jinak. Viděly ostatní zmatené Klenoty jak pořád zmateně pobíhají a nevědí, co se děje. Nevědí, kam míří a proč. Nevědí, kdo je stvořil a proč. Nevěděly nic o hloubce lásky, která byla všudypřítomná. Klenotnička pochopila, že musí jít říct ostatním Klenotům o onom zázračném Dítěti, které tolik trpělo kvůli Nim a o lásce stvořitele, která je větší než cokoli jiného, díky které je všechno a která je volá k sobě. Věděly, že musejí jít zbytku kuličky říct o otevřené náruči Otce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama