Misijní výjezd do Rovinj (Chorvatsko, 2013)

14. dubna 2013 v 22:39 |  Zážitky
V pátek 22.3.2013 jsme po krátké modlitbě asi minutku po šesté hodině ranní vyrazili z kolínských Zídek do dalekého města Rovinj. Před cestou jsem spolkla celý Kinedryl, a tak jsem už za chvilku spala jako Šípková Růženka. V autě jsem měla skvělé spolujezdce, a tak jsem se mohla pohodlně uvelebit. Cesta byla dlouhá a zastávek spousta. Naše auto však dorazilo s dobrou náladou.
Když jsme přišli na místo, asi každý byl v šoku ze skromných prostor, v kterých jsme měli strávit následující týden, jedna místnost s jednou s prchou a jedním záchdem pro 18 lidí. Nahoře byla menší místnost s kuchyňkou, kde spaly holky, dole pak větší místnost pro kluky, která také sloužila jako jídelna a společenská místnost. Šok nás však neknokautoval a my do této výzvy skočili po hlavě. Nic jiného nám stejně nezbývalo, byli jsme na misii. Po večeři jsme se šli projít k moři, někteří ho viděli poprvé a já u něj byla poprvé bez rodičů, užívala jsem si tedy ho více než kdy předtím, vnímala jsem ho jinak. Radovala jsem se z jejich radosti a užívala si ho místo jindy nadšených rodičů.
V sobotu už začal program. Pracovali jsme na zahradě. Já jsem plela záhon se spolužačkami Minou a Dančou. Nacházely jsme obrovské žížaly. Pokaždé když jsme zahradním nářadím píchly do hlíny, viděly jsme život. Tolik hmyzu se nám hýbalo pod rukama!! Lezli tam i pavouci, kterých se obzvlášť bojím. Nebylo to nejpříjemnější. Když v tom jsem periferním viděním zahlédla, jak si to nějaké malé zvíře docela rychle kmitá vedle nás. Koukla jsem se a to, co jsem viděla, jsem zahlédnout neměla. Vzala jsem nohy na ramena! Spadla mi čepice, ale mě to bylo jedno, utíkala jsem a skákala, křičela a nechápala. Ve vteřině mě opustily všechny síly a veškeré mé odhodlání. Klepala jsem se a bylo mi vážně do breku. Viděla jsem štíra!! Nečekala jsem ho, nevěděla jsem, že doopravdy existuje, a už vůbec ne že tady v Chorvatsku, tak blízko České republice! Asi po pěti minutách jsem se vyklepaná a vystrašená vrátila k záhonu. Jen jsem tam stála a snažila se přinutit pracovat. Když po chvilce Milánka přesekla obří žížalu a my v záhonu viděly krev, už jsem to opravdu chtěla vzdát. V jednotě jsme se pomodlily, já pak ve jménu Ježíše Krista vyháněla všechna zvířata, která by nás ještě mohla vyděsit. Od té doby už jsme nic takového nezažily. Zpívaly jsme si chvály a měly jsme opravdu hezký čas. Bolela nás záda, měly jsme hlad, bylo to vyčerpávající, ale byly jsme spolu a byly jsme s Bohem.
Odpoledne jsme jeli na mládež do Puly, kde jsem říkala svědectví a nemálo lidí mi pak řeklo, že to bylo dobré, že je mé svědectví mocné. Byla jsem z toho povzbuzená. Pro mě je to jen ohraný příběh plný věcí, za které se stydím, ale lidé v tom vidí Boha, a proto své svědectví říkám, i když se mi nechce. V Chorvatsku jsem ho říkala dvakrát a to v angličtině, což byla také Boží milost.
Další den jsme byli na bohoslužbě v Pule, jen 5lidí z celého týmu. Cítila jsem se tam opravdu dobře. Nemám ráda nové lidi, nové prostředí, nemám ráda cizince, vždycky nesu takovéto situace špatně, ale mezi Chorvaty jsem se cítila skutečně dobře, jako doma. Líbily se mi jejich chvály, byly veselé, radostné, z jejich provedení zářila upřímnost, pokora, radost, láska, svoboda. Chorvati mi byli blízcí svou povahou. Navenek působili drsně, ale uvnitř byli citliví, připomínali mi mě. Dohnalovi nám doporučovali, abychom byli sebevědomí, aby nás Chorvati přijali a to mi bylo blízké. Na bohoslužbě, mládeži i pak na domácí skupince jsem se cítila svobodně, jako kdybych tam patřila, jako kdybych byla jednou z nich, chápala jsem jejich povahu. Byli jako já. Zpívala jsem chvály, kterým jsem mnohdy nerozuměla, ale byla jsem šťastná, vše bylo načichlé Bohem. Cítila jsem, že si nemusím na nic hrát, že oni si též na nic nehrají, že mohu být sama sebou a že mě přijmou, že oni taky jsou samy sebou. Opravdu tam na mě dýchla svoboda, upřímné přijetí, radost a Boží láska. Líbila se mi pohoda, která tam byla. Prostě jsem si mezi nimi přišla jako v Boží náruči. To mě zasáhlo. Navíc Chorvati jsou pohodáři, nic nehrotí,, nic není problém :)
Zážitky jako mytí nohou a čištění zubů v kuchyňském dřezu, prázdná plynová bomba a vypnuté zapínání bojleru také stály za to, ale ráda bych se více zaměřila na naši službu a čas a zážitky s Bohem. Každý den strávený na misijním výjezdu pro mě byl darem. Každý den jsem si užila. I když to nebylo snadné, jsem vděčná za každý den, který jsem tam strávila. I když jsem tam netrávila moc času na modlitbách o samotě s Bohem, vnímala jsem, že každý den Bůh vede, že nás drží ve svých rukách, cítila jsem se v bezpečí, ve středu jeho lásky.
V neděli navečer jsme měli modlitby s místními modlitebníky. Modlili jsme se za probuzení, za sbory v Rovinj a jejím okolí, za členy sborů. Přijala jsem verše:Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším.Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. (Jeremjáš 29,11-13) Byla jsem povzbuzená, že si mě Pán Bůh používá. Těmi verši povzbudil mě, odpověděl mi na modlitbu a pak povzbudil i ostatní. To bylo moc milé. Po modlitbách jsme se šli projít a já omylem snědla lepek. Večer mi bylo hodně špatně, nemohla jsem spát. Modlila jsem se a díky Bohu to dopadlo skvěle, jídlo jsem ze sebe dostala a další den jsem se probudila plná energie, i když jsem kvůli tomu šla spát velmi pozdě.
V pondělí jsme jeli jen 4 lidi na skupinku do Poreče. Vůbec se nám nechtělo, měli jsme špatnou náladu a neznali jsme cestu. Bloudili jsme. Nakonec jsme do vilky amerického stylu dorazili včas, šlo o malou rodinnou skupinku. Říkala jsem zde své svědectví a doufala, že si ho Pán Bůh použil a mluvil k lidem. Na této skupince byli lidé mně věkově vzdálení, mluvilo se jen chorvatsky a anglicky, ale mně to nevadilo. Nabídli nám dobré jídlo, pití, vše krásně vonělo, byli pohostinní a vstřícní. Cítila jsem se tam velice dobře. Když se modlili za nějakou cizí paní s rakovinou, skoro všechny ženy plakaly, bylo to upřímné, byly citlivé, i když se to předtím moc nezdálo. To ta chorvatská povaha, která mi byla tak blízká! Hrozně se mi tam líbilo. Z této skupinky jsem jela opravdu povzbuzená a šťastná.
Další den jsme byli panem ředitelem ještě se sestrou Ywonkou a Vaškem pozváni na kávu, z čehož jsem měla velikou radost. Odpoledne byla nenaplánovaná evangelizace v Pule. Věděli jsme, že nějaká bude, ale nebyl konkrétní program. Mělo pršet, ale nepršelo. Nebyl program, ale nakonec šlo asi deset mladých lidí s námi do prostor církve, hráli s námi bláznivé hry nebo si povídali. Zázrak byl už jen to, že s námi šli.
Ve středu jsme opět pracovali na zahradě, já si u toho hrála s Martínkem. Svítilo sluníčko, byl krásný den. Užívala jsem si to, i když mě to plení zrovna dvakrát nebavilo. Někteří se nad naší hrou pohoršovali nebo měli chytré připomínky, ale já měla skvělé dopoledne s milým klučinou. Věřím, že to bylo zábavné pro nás oba. Ráda na to vzpomínám a musím podotknout, že není běžné, aby se mi při odjezdu ze zahrady chtělo plakat. Odpoledne se šli tři blázniví spolužáci koupat do moře, další si máchali nohy, jiní hledali kešky, každý měl program. Já stála nahoře nad nimi všemi a nechala se ovívat mořským větrem a svou tvář nastavila jarnímu chorvatskému sluníčku. To odpoledne mi bylo smutno, připadala jsem si sama. Šla jsem sama zpět do prostor církve a myslela u toho na Boha. Racci se přeřvávali, ve větru bylo cítit moře, sluníčko zářilo a já věděla, že jsem s Bohem, bylo mi krásně jen proto, že tam byl On. Protože se nic nemění, protože On se nemění. I když jsem se cítila sama a nebylo mi nejlíp, On tam byl se mnou. Byl to krásný okamžik. Potkala jsem chorvatskou babičku, usmály jsme se na sebe a pak se chorvatsky pozdravily, byla jsem šťastná. Navečer jsme zvali lidi v Rovinj do církve, mně to s mým parťákem moc nešlo, tak jsme si alespoň zapinkali nafukovacím balonkem a s překvapením zjistili, že díky přímořskému větru si může člověk pinkat sám, protože se mu balónek vrací jako bumerang. Tak jsme si každý pinkal sám se sebou.
Týden v Chorvatsku pro mě byl neočekávaně nádherný. Každý den mi přišlo, že jím proplouvám, že jsem jím pronesena. Tolik lidí, tolik povah, tolik názorů a nálad. Tolik situací a tolik jejich pochopení a reakcí... Bez Boha bychom se tam asi servali jak koně, ale díky Němu to byl skvělý týden.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama