Duben 2013

Misijní výjezd do Rovinj (Chorvatsko, 2013)

14. dubna 2013 v 22:39 Zážitky
V pátek 22.3.2013 jsme po krátké modlitbě asi minutku po šesté hodině ranní vyrazili z kolínských Zídek do dalekého města Rovinj. Před cestou jsem spolkla celý Kinedryl, a tak jsem už za chvilku spala jako Šípková Růženka. V autě jsem měla skvělé spolujezdce, a tak jsem se mohla pohodlně uvelebit. Cesta byla dlouhá a zastávek spousta. Naše auto však dorazilo s dobrou náladou.
Když jsme přišli na místo, asi každý byl v šoku ze skromných prostor, v kterých jsme měli strávit následující týden, jedna místnost s jednou s prchou a jedním záchdem pro 18 lidí. Nahoře byla menší místnost s kuchyňkou, kde spaly holky, dole pak větší místnost pro kluky, která také sloužila jako jídelna a společenská místnost. Šok nás však neknokautoval a my do této výzvy skočili po hlavě. Nic jiného nám stejně nezbývalo, byli jsme na misii. Po večeři jsme se šli projít k moři, někteří ho viděli poprvé a já u něj byla poprvé bez rodičů, užívala jsem si tedy ho více než kdy předtím, vnímala jsem ho jinak. Radovala jsem se z jejich radosti a užívala si ho místo jindy nadšených rodičů.
V sobotu už začal program. Pracovali jsme na zahradě. Já jsem plela záhon se spolužačkami Minou a Dančou. Nacházely jsme obrovské žížaly. Pokaždé když jsme zahradním nářadím píchly do hlíny, viděly jsme život. Tolik hmyzu se nám hýbalo pod rukama!! Lezli tam i pavouci, kterých se obzvlášť bojím. Nebylo to nejpříjemnější. Když v tom jsem periferním viděním zahlédla, jak si to nějaké malé zvíře docela rychle kmitá vedle nás. Koukla jsem se a to, co jsem viděla, jsem zahlédnout neměla. Vzala jsem nohy na ramena! Spadla mi čepice, ale mě to bylo jedno, utíkala jsem a skákala, křičela a nechápala. Ve vteřině mě opustily všechny síly a veškeré mé odhodlání. Klepala jsem se a bylo mi vážně do breku. Viděla jsem štíra!! Nečekala jsem ho, nevěděla jsem, že doopravdy existuje, a už vůbec ne že tady v Chorvatsku, tak blízko České republice! Asi po pěti minutách jsem se vyklepaná a vystrašená vrátila k záhonu. Jen jsem tam stála a snažila se přinutit pracovat. Když po chvilce Milánka přesekla obří žížalu a my v záhonu viděly krev, už jsem to opravdu chtěla vzdát. V jednotě jsme se pomodlily, já pak ve jménu Ježíše Krista vyháněla všechna zvířata, která by nás ještě mohla vyděsit. Od té doby už jsme nic takového nezažily. Zpívaly jsme si chvály a měly jsme opravdu hezký čas. Bolela nás záda, měly jsme hlad, bylo to vyčerpávající, ale byly jsme spolu a byly jsme s Bohem.
Odpoledne jsme jeli na mládež do Puly, kde jsem říkala svědectví a nemálo lidí mi pak řeklo, že to bylo dobré, že je mé svědectví mocné. Byla jsem z toho povzbuzená. Pro mě je to jen ohraný příběh plný věcí, za které se stydím, ale lidé v tom vidí Boha, a proto své svědectví říkám, i když se mi nechce. V Chorvatsku jsem ho říkala dvakrát a to v angličtině, což byla také Boží milost.
Další den jsme byli na bohoslužbě v Pule, jen 5lidí z celého týmu. Cítila jsem se tam opravdu dobře. Nemám ráda nové lidi, nové prostředí, nemám ráda cizince, vždycky nesu takovéto situace špatně, ale mezi Chorvaty jsem se cítila skutečně dobře, jako doma. Líbily se mi jejich chvály, byly veselé, radostné, z jejich provedení zářila upřímnost, pokora, radost, láska, svoboda. Chorvati mi byli blízcí svou povahou. Navenek působili drsně, ale uvnitř byli citliví, připomínali mi mě. Dohnalovi nám doporučovali, abychom byli sebevědomí, aby nás Chorvati přijali a to mi bylo blízké. Na bohoslužbě, mládeži i pak na domácí skupince jsem se cítila svobodně, jako kdybych tam patřila, jako kdybych byla jednou z nich, chápala jsem jejich povahu. Byli jako já. Zpívala jsem chvály, kterým jsem mnohdy nerozuměla, ale byla jsem šťastná, vše bylo načichlé Bohem. Cítila jsem, že si nemusím na nic hrát, že oni si též na nic nehrají, že mohu být sama sebou a že mě přijmou, že oni taky jsou samy sebou. Opravdu tam na mě dýchla svoboda, upřímné přijetí, radost a Boží láska. Líbila se mi pohoda, která tam byla. Prostě jsem si mezi nimi přišla jako v Boží náruči. To mě zasáhlo. Navíc Chorvati jsou pohodáři, nic nehrotí,, nic není problém :)
Zážitky jako mytí nohou a čištění zubů v kuchyňském dřezu, prázdná plynová bomba a vypnuté zapínání bojleru také stály za to, ale ráda bych se více zaměřila na naši službu a čas a zážitky s Bohem. Každý den strávený na misijním výjezdu pro mě byl darem. Každý den jsem si užila. I když to nebylo snadné, jsem vděčná za každý den, který jsem tam strávila. I když jsem tam netrávila moc času na modlitbách o samotě s Bohem, vnímala jsem, že každý den Bůh vede, že nás drží ve svých rukách, cítila jsem se v bezpečí, ve středu jeho lásky.
V neděli navečer jsme měli modlitby s místními modlitebníky. Modlili jsme se za probuzení, za sbory v Rovinj a jejím okolí, za členy sborů. Přijala jsem verše:Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším.Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. (Jeremjáš 29,11-13) Byla jsem povzbuzená, že si mě Pán Bůh používá. Těmi verši povzbudil mě, odpověděl mi na modlitbu a pak povzbudil i ostatní. To bylo moc milé. Po modlitbách jsme se šli projít a já omylem snědla lepek. Večer mi bylo hodně špatně, nemohla jsem spát. Modlila jsem se a díky Bohu to dopadlo skvěle, jídlo jsem ze sebe dostala a další den jsem se probudila plná energie, i když jsem kvůli tomu šla spát velmi pozdě.
V pondělí jsme jeli jen 4 lidi na skupinku do Poreče. Vůbec se nám nechtělo, měli jsme špatnou náladu a neznali jsme cestu. Bloudili jsme. Nakonec jsme do vilky amerického stylu dorazili včas, šlo o malou rodinnou skupinku. Říkala jsem zde své svědectví a doufala, že si ho Pán Bůh použil a mluvil k lidem. Na této skupince byli lidé mně věkově vzdálení, mluvilo se jen chorvatsky a anglicky, ale mně to nevadilo. Nabídli nám dobré jídlo, pití, vše krásně vonělo, byli pohostinní a vstřícní. Cítila jsem se tam velice dobře. Když se modlili za nějakou cizí paní s rakovinou, skoro všechny ženy plakaly, bylo to upřímné, byly citlivé, i když se to předtím moc nezdálo. To ta chorvatská povaha, která mi byla tak blízká! Hrozně se mi tam líbilo. Z této skupinky jsem jela opravdu povzbuzená a šťastná.
Další den jsme byli panem ředitelem ještě se sestrou Ywonkou a Vaškem pozváni na kávu, z čehož jsem měla velikou radost. Odpoledne byla nenaplánovaná evangelizace v Pule. Věděli jsme, že nějaká bude, ale nebyl konkrétní program. Mělo pršet, ale nepršelo. Nebyl program, ale nakonec šlo asi deset mladých lidí s námi do prostor církve, hráli s námi bláznivé hry nebo si povídali. Zázrak byl už jen to, že s námi šli.
Ve středu jsme opět pracovali na zahradě, já si u toho hrála s Martínkem. Svítilo sluníčko, byl krásný den. Užívala jsem si to, i když mě to plení zrovna dvakrát nebavilo. Někteří se nad naší hrou pohoršovali nebo měli chytré připomínky, ale já měla skvělé dopoledne s milým klučinou. Věřím, že to bylo zábavné pro nás oba. Ráda na to vzpomínám a musím podotknout, že není běžné, aby se mi při odjezdu ze zahrady chtělo plakat. Odpoledne se šli tři blázniví spolužáci koupat do moře, další si máchali nohy, jiní hledali kešky, každý měl program. Já stála nahoře nad nimi všemi a nechala se ovívat mořským větrem a svou tvář nastavila jarnímu chorvatskému sluníčku. To odpoledne mi bylo smutno, připadala jsem si sama. Šla jsem sama zpět do prostor církve a myslela u toho na Boha. Racci se přeřvávali, ve větru bylo cítit moře, sluníčko zářilo a já věděla, že jsem s Bohem, bylo mi krásně jen proto, že tam byl On. Protože se nic nemění, protože On se nemění. I když jsem se cítila sama a nebylo mi nejlíp, On tam byl se mnou. Byl to krásný okamžik. Potkala jsem chorvatskou babičku, usmály jsme se na sebe a pak se chorvatsky pozdravily, byla jsem šťastná. Navečer jsme zvali lidi v Rovinj do církve, mně to s mým parťákem moc nešlo, tak jsme si alespoň zapinkali nafukovacím balonkem a s překvapením zjistili, že díky přímořskému větru si může člověk pinkat sám, protože se mu balónek vrací jako bumerang. Tak jsme si každý pinkal sám se sebou.
Týden v Chorvatsku pro mě byl neočekávaně nádherný. Každý den mi přišlo, že jím proplouvám, že jsem jím pronesena. Tolik lidí, tolik povah, tolik názorů a nálad. Tolik situací a tolik jejich pochopení a reakcí... Bez Boha bychom se tam asi servali jak koně, ale díky Němu to byl skvělý týden.

Děkuji

14. dubna 2013 v 22:22 Básničky
Proč jsi Bože zasáhl zrovna v tento den?
Proč nechtěls, aby mě mamka dala z břicha ven?
Není náhoda, že zrovna v tento čas,
vybral sis pro spasení nás.
Děkuji ti za to, že si to mohu připomínat,
že na tvůj zájem mohu se upínat.
Věděls, že často budou mi docházet síly
a proto vybral sis právě tu chvíli.
Věděl jsi, jaká budu, co budu řešit,
věděls, že lákat mě bude hřešit.
Nejsem tu omylem, jsem tu schválně na tvé přání,
takže někdy klame mě mé lidské zdání.
Věděls, že často se mi vše bude chtít vzdát,
ale po tomhle si o tom můžu nechat jen zdát.
Věděls, že budu sebelítostivej ubulínek, kterej vše moc hrotí,
však tvůj plán můj melancholismus vždy zkrotí.
Děkuju, že vybral sis mě a od té doby u mě jsi,
že urážlivý a chladný Bůh nejsi.
Díky, že se mnou stále počítáš a střežíš mé kroky,
i když změnit mě trvá dlouhé roky.
Díky, že vše mi odpouštíš a posouváš mě dál,
díky, že o mě stojíš a vždy si stál.
Díky, že dáváš mi další a další šance,
dík, že nevyhnals mě dávno jako psance.

Pane Bože, děkuji ti za každý nový den,
byť někdy zdá se, že žiju svůj nejhorší sen.
Vždy si můžu připomenout a uvědomit,
že další den máš na mě nervy a náladu,
že hůl nade mnou ještě nechceš zlomit,
že nechceš za mě ňákou náhradu.

Když přišla jsem na tuhle školu,
náhle nestála jsem na pevném molu,
byla jsem vhozena do oceánu života a "plav Áďo, plav,
žij, chybuj, uč se, jen se neudav".
Kdo ale řekl mi, jak plavat mám?
Kdo řekl mi, jak sama to vše dám?
Najednou došlo mi, že za sebe zodpovědnost nesu,
někdy strachy se z toho až třesu.
Návod je tu hutný a přec někdy prázdný,
vše zdá se nějak mázlý.
Často klesám ke dnu, topím se,
však stále žiju a tomu divím se.
Jasně, ráda jsem, že už nečekám doma na dvorku,
ale ještě dlouhá cesta do vzdáleného New Yorku.
Naštěstí nebyla jsem odsouzena být úplně sama na cestě,
vy všichni jste obsáhlý v mé záchranné vestě.
Díky Tobě Bože, za originální plán pro každého z nás,
díky, že s tebou jde vše snáz.
Díky, že nás vidíš jít a ty sám nás vedeš,
kéž z nás radostí jak kočka předeš.
Prosím veď i nadále naše životy, jak jen ti to dovolíme,
kéž absolutním šéfem si tě furt volíme.
Jen s Tebou má život na této zemi smysl,
tvoř nám čisté srdce a jasnou mysl.

Život není vždycky legrace

14. dubna 2013 v 22:18 Básničky
Proč život nemůže jít vždycky nahoru?
Po velkém úsilí zahlédnu vrchol a zas hned padám dolu.
Proč nemůžu být pořád spokojená a šťastná?
Proč po úspěchu je úzkost jasná?
Včera úsměv nešel z obličeje dát pryč,
dnes použila bych na sebe samu bič.
Chtěla bych se dostat z tohohle potemnělého stavu,
chtěla bych si vyrvat srdce a useknout hlavu.
Fakt musí být každý člověk někdy smutný?
Vážně je to tak moc nutný?
Užila jsem si v životě až moc dobrých věcí,
že teď musím sama projít temnou nocí?
A proč vlastně nepřijde jeden problém, ale trablí habaděj?
Proč ve vteřině navštíví mě beznaděj?
Vím, že tamhle umíraj tisíce lidí na hlad a jiná trápení,
jenže kdo zabrání nezvané depresi v jejím hodování?

Hra

14. dubna 2013 v 22:18 Básničky
Kdybych vzala si žebřík a na můj život z vrchu se koukla,
zjistila bych, že vypadá jak rozbitá počítačová hra,
do hlavy bez ustání bych se tloukla
dokud nerozbila by se poslední má blokující kra.
Když jsem byla miminko, můj život možná byl jak pohádka,
pak jako starší navštívil mě kámoš kompromis,
od té doby na mě lepí se jak na každé město odpadková skládka.
a já stále zkouším sobě samotné skládat úzkost odnášející promise.
Někdy možná můj charakter byl jak louka plná květin,
mé řeči a myšlenky voněly jak ranní vánek,
však čas zkušenostmi na mé srdce přinesl spoustu krytin
a teď nedaří se získat zpátky klidný spánek.
Obsah mého života vždy skládal se z milionů věcí,
něco označila bych kladem, jiné ale nikoli,
teď nejspíš jedním rozhodnutím spustila se síla třecí,
vše do pohybu se dalo, aniž čekalo na startovní pistoli.
Všechno ve mně se šíleně pere,
vlastní srdce ani mysl mě neposlouchají,
možná dlouho skrytá pravda na povrch se dere,
snad konečně před mnou samotnou něco si uhájí.
Proč můj život jako porouchaná hra mi připadá?
Proč k něčemu nedokonalému přirovnávám své vlastnosti?
Proč už jako pohádka můj život přijde mi, že nevypadá?
Nemyslím si snad, že můj život pozbyl platnosti?
Nemyslím si to, jen obrovský chaos v sobě mám,
spoustu chyb jsem udělala, spoustu kompromisů podstoupila,
nový Level s větší zátěží bez optání odstartoval nám,
chtěla bych reklamovat poslední sérii, ale kde jsem ji koupila?
Vím, že je tu starý dobrý spoluhráč
který čeká jen, až řeknu:chci a přijímám,
tak rád opustil by se mnou můj vyježděný kruháč,
jenže já se v něm asi vyžívám.

Pohádka o Klenotu

14. dubna 2013 v 21:57 Pohádky, povídky
Na počátku, ještě když nebyl svět, stvořil Bůh svět. Všude byla tma, a tak nebylo nic vidět. Do svého nově nablýskaného černého světa hodil Bůh duhovou kuličku, která se zastavila. Neletěla, ale visela. Nebyla na ničem zavěšená, ale držela na místě. V následujících pěti dnech vytvořil Bůh asi miliardu dalších různých malých věciček. Všechny je vymodeloval ze speciální, velmi vzácné hmoty. Vymýšlel různé kombinace a varianty barev, vůní, tvarů a funkcí. Nadchl se. Nesmírně ho jeho projekt vzal. Pracoval na něm ze všech svých sil. Večer se mu nechtělo jít spát a ráno rychle vstal a zase hned utíkal, aby už mohl tvořit a vymýšlet a taky tvořit a vymýšlet. Z každého nového nápadu, z každé nové věcičky, z každé nové postavičky měl nesmírnou radost. Vždycky se poklepal po rameni a řekl si: "To se ti povedlo!" Pátého dne, vzal své nádherné dílo, každý jednotlivý kousek a posadil ho na svou duhovou kuličku, které dal jméno Země. Všechno bylo dokonalé, jak už to tak ve světě vzácné hmoty bývá. Vše bylo krásně, opravdu krásně barevné a propracované do každého detailu. Po pár hodinách kochání se ho jeho planetka začala tak nějak nudit. Celou noc se převaloval a přemýšlel, co by ještě mohl vytvořit. Jakou kombinaci ještě nezkusil? Co jeho sbírce schází? Šestý den pak Bůh stvořil klenot, Klenot. Stvořil něco zcela jiného než předešlé dny. Stvořil něco, co jeho samotného uchvátilo, co ho prostě dostalo. Klenot pohnul jeho srdcem. Klenot byl jiný.
Pak dostal Bůh nápad. Nápad, který ho nakonec stál až příliš nervů… I když věděl, jak to dopadne, udělal to. Věděl, že nemůže jinak. Musel to udělat. Třešničkou na dortu jeho stvoření byl jeho dech. Vydechl. Vlastně spíše vdechnul. Vdechnul život do svého díla. A tak, milé děti, vše začalo.
Proč byl Klenot tak jiný? Protože mu Bůh dal kus ze sebe. Dal mu něco, co ho s ním spojovalo více než s ostatním stvořením. Byla to část ze samotného Boha a vyžadovala spolupráci. Bůh a Klenot museli být vždycky spolu, aby vše bylo tak, jak má. Klenot byl na Bohu závislý. Tato věcička vyžadovala napojení, oddanost, důvěru.
Bůh, pan modelář byl v úžasu nad tím, co všechno a jak stvořil. Neustále se radoval a radoval. Procházel se po své kuličce a vše si znovu a znovu prohlížel. Nejvíce se kochal Klenotem. Radoval se z jejich spojení, z jejich vztahu. Tolik mu na Klenotu záleželo. Když na něj pohlédl, jeho srdce jakoby se vždy pohnulo, jakoby poskočilo. Byl zamilovaný, absolutně. Skákal si a tančil, pískal si a broukal, zpíval si a byl šťastný. Byl opravdu šťastný. Šťastný byl už předtím, ale teď se jeho srdce jakoby zvětšilo, emoce se znásobily a věděl, že už bez svého díla nemůže žít, že je jeho součástí. Že k sobě patří. Choval k němu city, které předtím neměl ke komu cítit. Teď už nebyl sám, měl s kým žít, o koho se starat. Těšil se na to, jak spolu stráví jednu, dvě věčnosti, těšil se na to, co spolu všechno zažijí a vymýšlel, jak by svůj Klenot potěšil. Věděl, že pro Klenot udělá vše, protože ho miluje. Chtěl, aby se měl opravdu dobře. Záleželo mu na Klenotu víc než na sobě samotném.
I když věděl, že to jednou přijde, nechtěl, aby se to stalo. Nemohl tomu zabránit, ale hrozně chtěl. Klenot se porouchal. Přestal mu věřit. Bůh to nechápal, i když vlastně chápal, ale byl smutný, hodně smutný. Zdrtilo ho to. Udělal snad něco špatně? Miloval ho nad celé své stvoření! Dokonce více než sebe! Jak se to mohlo stát! Klenot se rozhodl, že zkusí žít bez něj. Opustil ho. Byl to velmi smutný den. Také to ale byl den plný strategií a taktizování. Ten den Bůh vymyslel, jak si Klenot přivede zpátky, jak si ho získá zpět. Rozhodl se za něj bojovat, klidně celá staletí. Vymyslel, jak by se jednou mohli znovu setkat. Vymyslel, jak udělat, aby to bylo takové jako dříve. Těšil se na ten den, kdy k tomu dojde, i když věděl, že ho to bude stát hodně. A tak, milé děti, začal nelítostný boj, v kterém Bůh po staletí bojuje o své Klenoty.
Klenot se rozmnožil, až byla celá duhová kulička Země plná Klenotů. Ze začátku se ještě pokoušely o navázání vztahu s jejich Bohem. Postupem času už ale jen nějak žily. Kdyby si žily v poklidu, bylo by to dobré, jenže to nebylo možné, bez Boha ne, takže spíše jen živořily. Žily strašně zmatené a nesmyslné životy. Hodně Klenotů o Bohu, jejich tvůrci už ani nevědělo. Zmateně pobíhaly tam a sem a dělaly jednu hloupost za druhou. Vrážely do sebe, podrážely si nohy, nevěděly kudy kam, a tak šly kudy je napadlo. Chtěly najít ráj, ale došly tak maximálně do Neználkova. Sem tam uslyšely Boží hlas a ve svém srdci vytušily, co mají dělat, pak ale zase utekly kdovíkam. Jako kdyby jim v hlavě něco chybělo a byly teď tak nějak retardovaní. Jako kdyby úplně nedoslýchaly, jasně neviděly a plně nechápaly. Klenoty byly najednou zmatená a hrozně ubohá stvoření.
Tak jim to ale nebylo souzeno navěky. Když si Klenoty neustále dělaly, co chtěly a nebyly schopné se ke svému Bohu nějakým způsobem navrátit a začít mu zase věřit, poslal Bůh své vlastní dítě mezi Klenoty. Dítě přišlo na tu malou duhovou kuličku a žilo mezi nimi. Našlo si pár přátel a pár lidí, co mu věřilo. Ve finále ho však nejpyšnější z Klenotů zabily. Dítě po třech dnech zase ožilo a vrátilo se nahoru do výšin k Otci. Tímto činem však změnilo mnohé, způsobilo, že Klenoty mohly zase slyšet, mohly vidět a mohly chápat. Na duhové kuličce zůstaly některé Klenoty, které toužily po vztahu se svým Otcem. Díky jeho dítěti se rozpomněly, že tu byl někdo, kdo je stvořil, kdo je miloval a zjistily, že pořád miluje a chtěly se vrátit do jeho náruče, zase se na Něj chtěly napojit a chtěly žít tak, jak to On původně zamýšlel.
Založily takové uskupení Klenotů, říkejme mu klenotnička. Tato klenotnička začala usilovat o návrat vlády Otce na celé duhové kuličce. Zlo se už rozmohlo po celé té kuličce, a tak před sebou neměly vůbec lehký úkol. Začaly mluvit se svým Otcem častěji a častěji a tím ho poznávaly. Mluvily o něm spolu a vzájemně se podporovaly. Zaměřily se na nejdůležitější dva vztahy-zajímaly se o Otce a zajímaly se o své blízké Klenoty, pomáhaly si. Společně si hrály písničky, zpívaly si, obdivovaly Zemi. Prohlížely si Zemi více než předtím, teď na to všechno koukaly jinýma očima. Jejich Otec to všechno stvořil pro ně. Prohlížely si své přátelé a samy sebe a radovaly se z toho, jak krásně je jejich stvořitel vymodeloval. Každý den si užily spoustu zábavy. Bylo to proto, že do jejich životů přišla láska, která nikdy předtím na Zemi nebyla. Když viděly, jak trpělo ono Dítě kvůli jejich chybám a neschopnosti, když si uvědomily, jak trpěl jejich stvořitel, když za ně-vymodelované postavičky obětoval vlastní Dítě, poznaly jinou hloubku lásky než jakou poznávaly do té doby. Když měly krásné vztahy mezi sebou a doobdivovaly všechno stvoření, uvědomily si, že je v jejich srdcích stále prázdné místo. Jakoby je něco volalo k něčemu dalšímu, k nějakým dalším činům. A nyní jakoby členové klenotničky podruhé prozřely, viděly duhovou kuličku úplně jinak. Viděly ostatní zmatené Klenoty jak pořád zmateně pobíhají a nevědí, co se děje. Nevědí, kam míří a proč. Nevědí, kdo je stvořil a proč. Nevěděly nic o hloubce lásky, která byla všudypřítomná. Klenotnička pochopila, že musí jít říct ostatním Klenotům o onom zázračném Dítěti, které tolik trpělo kvůli Nim a o lásce stvořitele, která je větší než cokoli jiného, díky které je všechno a která je volá k sobě. Věděly, že musejí jít zbytku kuličky říct o otevřené náruči Otce.