Březen 2013

Jedna taková povídka

12. března 2013 v 13:13 Pohádky, povídky
Vím jistě, že to nebyl sen. Pomalu jsem rozlepovala oči a pak cítila tu oslnivou zář slunce, která mě na chvíli oslepila. Ta bolest očí se mi nemohla zdát. Vstala jsem a celý den byla roztěkaná, nervózní. Chodila jsem od ničeho k ničemu. Jedla jsem nebo ne? Čistila jsem si zuby nebo ne? Nevím, všechno je tak zmatené, ale vím jistě, že jsem se probudila, že to nebyl sen. Kolem páté začaly přípravy na večer s velkým V. Ples. Můj první ples. Pozval mě a nepodepsal se. Tuším, o koho se jedná. Myslím, že mě chtěl pozvat už hodněkrát, ale já nechtěla. Tentokrát jsem se nechala pozvat. Jsem nervózní. Nevím, jak se mám chovat, co mu řeknu. Nevím, jaký je a co po mně bude všechno chtít. Bojím se. Nikomu jsem o tomhle večeru neřekla, ne snad protože bych si mou účast chtěla rozmyslet, ale protože chci, aby to byl jen můj večer. Nikdo o tom nemusí vědět. Pozval mě, ne nikoho jiného. Naoko ledabyle jsem si upravila vlasy, ale toužila jsem po nádherném účesu, který by mi každý pochválil. Vzala jsem si obyčejné šaty, ale doufala, že zrovna v nich budu výjimečná. Doufala jsem, že starší už trochu okopané boty po mamce navodí dojem, že jsem plesová profesionálka. Doufala jsem, že mé okopané botky světu řeknou, že na ples patřím, že umím tančit. Vložila jsem naději do mých okopaných bot, uchlácholila jsem se, že jistě skryjí imaginární nápis na čele: "Jsem na svém prvním plese a jsem nervózní." Po dvou hodinách příprav a 10ti výměnách nálad a pocitů jsem s myšlenkou: "To dáš! To musíš dát!" vystoupila ze dveří.
Rozpadajícím se taxíkem jsem jela nekonečně dlouho a přitom strašnou chvíli. Dorazili jsme k honosné vile.
Vila je šedivá, ale ne děsivá. Vypadá staře, ale ne nevrle. Působí konejšivým, útulným dojmem, každému je jasné, že by mohla vyprávět spousty příběhů, které by zaplnily knihy a knihy a zabavily děti na mnoho večerů u krbu. Mířím k dlouhým, širokým, v tuto roční dobu namrzlým, kamenným schodům vedoucím k oné nádherné, honosné vile.
Snažím se našlapovat lehce, aby se podpatky zabořovaly do sněhu, co nejmíň a mě nehrozilo nachlazení. Teď už schody. První schod, druhý, přísun druhé nohy k noze první. Stojím. Neklouže se mi to, nohy se mi nerozjížděj. Nádech, výdech. Třetí schod, nádech, výdech. Malinkou kabelku křečovitě držím, jakoby mi pomáhala udržet balanc a postupně brala nervozitu. Bude to dobré Zbytek schodiště jsem vyběhla. Nebudu se s tím stresovat, je to jen ples. Čas jakoby byl celý den nějaký pomatený. Teď už ale ne, teď jako když rána přichází k sobě. Začínám jasně myslet i vidět. Stojím přede dveřmi a mám vstoupit. Mám vkročit do domu, kde je můj tajný zvoucí hostitelem.
Nevím, jestli si to nepletu se vzpomínku na nějakou pohádku, ale opravdu mi připadalo, že se veliké dřevěné dveře samy otevřely a já vešla do obrovského sálu plného lidí. Lidé byli nejen po stranách v mé úrovni, ale i nahoře v dalších dvou patrech. Stáli u honosných pozlacených zábradlích. Cítím, že je veškerá pozornost upřená na mě, ale přitom se nikdo nedívá. Všichni si povídají, smějí se, ukazují si své šaty, účesy, ladně upíjejí ze svých skleniček, obdivují jeden druhého a sdělují si zážitky z celodenního shonu před touto velkou událostí. Až po chvíli jsem si uvědomila, že hraje nádherná píseň, má oblíbená. Vůbec mi nevadilo, že stále stojím na místě, dva metry ode dveří, možná někomu bráním v cestě, možná je to neslušné a možná zoufalé. Já se právě začala rozpouštět. Připadalo mi, že se rozplývám ve větru, že se zabořuji do koberce, který se najednou jakoby vlnil, byl měkký a strašně hebký. Zdá se mi, že v něm je život a taky že ano, za chvilku se jím začaly prodírat květiny. Ale ne ledajaké, ale nádherné. Byly to ty nejhezčí květiny na celém světě, podlomila se mi kolena a já se začala v oné louce topit, příjemně topit. Vůně i vzhled toho pučícího nádherně, nepopsatelně a neuvěřitelně zbarveného kvítí mě naprosto omámily. Stále jsem slyšela onu hudbu, ale teď se mi zdálo, že ten nádherný zvuk vychází z mého srdce, že hraje někde uvnitř mě. Když pomalu doznívaly poslední tóny, začalo mi být smutno, ale to nemuselo, protože vše teprve začínalo.
Oči mi jezdily po celém tom obrovském sále, hledala jsem toho, který mě pozval. Jak ho poznám, když nevím, jak vypadá? Je tam už? Vidí mě? Přijde za mnou? Pozval přeci jen všechny, je to hostitel. Viděla jsem všechny ty ženy v nádherných róbách a slečny v sexy koktejlkách. Dlouhé husté vlasy střídaly perfektně vyčesaná drdoly a přirozeně nádherné ženy ty vyumělkované krásky. Určitě to byla pastva pro mužské oči. Někteří se pohupovali v rytmu hudby, která teď už vystřídala tu mou, zábava byla v plném proudu. Přicházeli noví lidé a jejich známi je nadšeně vítali. Každý se tam s někým znal, každý k někomu patřil, každý tam patřil. Hlavu jsem zasouvala mezi ramena, jako bych tím snad byla méně vidět. Znejistěla jsem. Co tam vůbec dělám?! Dokazuji si tím něco? Proč jsem přišla? Kvůli komu? Kvůli sobě? Stojí mi to za to? Měla jsem zůstat doma! Byl by klid! Tady všem akorát zkazím náladu, budu se tvářit jako kakabus a lidi se mi budou vyhýbat. To byl nápad, přijít sem sama! Vážně jsem pochybovala o svém moudrém úsudku sem přijít. Začalo mě tam všechno nesmírně štvát, zprotivilo se mi to všechno a přála jsem si, abych sem bývala vůbec nepřišla nebo, aby už byl konec a já byla doma, schovaná, v bezpečí mezi zdmi našeho malého baráčku. Řekla jsem si, že ještě pět vteřin tam budu stát a jestli se něco nestane, půjdu domů s klidem, protože slib jsem splnila: přišla jsem. Vztek už zaplavil celé mé tělo, když v tom….se na mě díval. Viděla jsem, že se na mě dívá. Stál tam úplně vpředu na vyvýšeném místě a byl nádherný. Měl dokonale šité a jemu dokonale padnoucí černý lesklý oblek. Z pod nádherného saka koukala šedivá až stříbrná košile, kterou zdobila černá, temná kravata. Účes měl perfektní, vlasy měl sčesané na stranu a díky vosku se ani nehnuly. Stál jako kdyby měl pod oblečením pravítko, asi za sebou měl slušnou kariéru v armádě. Ruce držel za zády a stál rovně, ramena měl zpevněná. Stál ke mně bokem, ale vím, že se díval. Nevím, kde se ve mně vzala odvaha, ale vykročila jsem směrem k němu, než jsem se nadála, někam šel a bylo to někam mým směrem. Šel rychle, já udělala dva kroky a on už byl přes celý sál u mě. Myslela jsem, že půjde někam vedle mě, někam za mě nebo za někým těsně přede mnou, ale šel přímo ke mně. Nevzbudilo to u lidí pozornost, nikdo si nás nevšímal. Když už byl jen pár kroků ode mě, přestala jsem dýchat, krev se mi nahrnula do hlavy a já jen čekala, co se bude dít. Před očima mi naposledy přeběhl celý můj dosavadní život plný chyb a zklamání, zmatku a beznaděje, život plný samoty a prázdnoty. Naposledy jsem zapochybovala o tom, že jsem sem vůbec přišla, vyčetla si, na co si tu hraju, sebrala poslední odvahu, která ve mně ještě zázrakem byla a podívala se mu zpříma do očí. Jeho oči! Plné naděje, plné touhy, plné lásky, něhy a porozumění, jeho oči plné pochopení a přijetí, jakoby mě objímali. Jakoby mi sdělovali všechno a přitom on sám mlčel. Byl nádherný a ty jeho oči, které říkaly vše! Byl ode mě dva kroky, teď už jsem věděla, že celá jeho pozornost je upřená na mě a celá má byla upřená na něj. Lidé okolo přestali existovat a já se začala vznášet. Pukala jsem radostí. Ve vteřině jsem věděla, že jsem jeho celý svět a on je můj. Cítila jsem, že mě neskutečně miluje, ale že je tomu už strašně dlouho, jakoby celou věčnost čekal na můj příchod a teď se mu to konečně splnilo. Byl šťastný, byl to statečný muž a přitom byl tak citlivý, trošičku mu zčervenaly tváře, když se usmál a já poznala ten nejkrásnější úsměv na celém světě. Věděla jsem, že když mu dovolím přiblížit se ještě o krok, bude to napořád. Že spolu budeme žít už navěky. Věděla jsem, že to není nějaký flirt nebo zkouška partnera, která byla moderní všude okolo. Věděla jsem, že když řeknu ano, že přistoupí a bude po mém boku už napořád. Věděla jsem, že když se teď rozhodnu kladně, že se mu odevzdám, že ho nechám, aby mi zasahoval do života, ale najednou jsem po ničem jiném netoužila. Kde se vzala, tu se vzala touha po tom s někým sdílet můj život, otevřít celé své srdce a zaplnit ho jím. Najednou mé srdce přetékalo vší možným a já ho na něj chtěla vylít, chtěla jsem mu říct každou svou životní zkušenost, všechny zážitky, všechno, co mě mrzelo i těšilo, chtěla jsem mu popsat celý svůj život do nejmenšího detailu, chtěla jsem, aby byl jeho součástí. Chtěla jsem, aby on udělal to samé, abychom byli jedno. Chtěla jsem, aby tomu nikdy nebylo jinak. Celé mé tělo se klepalo touhou. Zdálo se mi, že jsem právě našla něco, po čem jsem toužila celý život a ani jsem o tom nevěděla. Jakoby všechno začalo zapadat do sebe, jakoby vše až teď začínalo mýt smysl. Cítila jsem z něj nepopsatelné a neuchopitelné dobro. Věděla jsem, že po jeho boku bude vše dobré. Nenechala jsem ho udělat poslední krok, prostě jsem se mu vrhla do náruče a rozplakala se. Držel mě pevně a zašeptal mi do ucha : Konečně jsi má :)