DUCHOVNÍ SOUSTŘEDĚNÍ 2013

21. srpna 2013 v 22:32 |  Zážitky
Za tou nejvíc nejuzatáčkovatější cestou se skrýval krásný areál obklopený lesem, lesem a zase lesem. Byly tam dvě veliké budovy. Na registraci jsme zjistili, že náš pokoj je přesně v druhé budově, která je stranou ode všeho dění. Nakonec však byl náš pokoj s nepotřebným popelníkem vyhovující. Měli jsme sprchu i záchod, což nebylo samozřejmostí. Jiní prý museli chodit na záchod do sprchy nebo na chodbu. Pak už začal týden plný soustředění, modliteb, kázání, chval, času a zážitků s dětmi, pinkání volejbalovým míčem a kupování COCACOL v automatu kvůli jménům na etiketách. Oni umějí prodávat svůj produkt.
Prvního večerního slova se ujal emeritní biskup Rudek Bubík a řekl cca toto:

14.7. neděle
Žít jako on V POSLUŠNOSTI
Jóel 3,1-5 I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha. Způsobím, že budou na nebi i na zemi divné úkazy: krev a oheň a sloupy dýmu. Slunce se zastře tmou a měsíc krví, dříve než přijde den Hospodinův, veliký a hrozný. Avšak každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání. Na hoře Sijónu a v Jeruzalémě budou ti, kdo vyvázli, jak řekl Hospodin, spolu s těmi, kdo přežili, jež Hospodin povolá.
Gen 1,31 Bůh viděl, že vše, co učinil, je velmi dobré
Koloským 1,16-V Ježíši Kristu bylo stvořeno vše
Andělé byli stvořeni účelově, někam je Bůh postavil, stejně tak satan, byl Cherubem, největším andělem, ale našla se v něm podlost. ->Byla nám dána svoboda spolu se zodpovědností
Gen 2,15-Bůh mluví krásně a jasně, JK používá jeho zbraň, ďábel argumentuje, diskutuje, podvádí-my nemáme přijímat argumenty, diskutovat. Bible je jako atlas hub, být jako Bůh neznamená být Bohem, Bůh ví, co je dobré a co zlé, člověk si to ale "musí" vyzkoušet. Všechny houby jsou jedlé, jen některé můžeš jíst jen jednou v životě. Radši poslechni atlas, než abys zkoušel sníst tu jedovatou, poslouchej Boha, on ví.
Říkáme si: A já dělám něco špatně? Dyť ti sloužim! -> Židům 5,8 Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel.
Poslouchat, poslouchat, poslouchat.
druhý den-15.7.2013-pondělí
Martin Moldan-Duchovní růst
Nemůžeme být stále miminky-Lukáš 2,52 A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.
-tělesný-duševní-sociální-duchovní
Tělesný růst
-tělo-chrám Ducha svatého
-neboj se být pěkný, sportovat, apoštol Pavel nekritizoval sport, duchovní je spojeno s fyzickým
Duševní sport
-rozvoj, intelekt
-vzdělání (dnes je složité), studuj!
-zanedbávání duchovního a duševního růstu je jeden z nevětších hříchů
Sociální rozvoj
-Ježíš byl kamarád, byl oblíbený, byl pastýř-měl zájem o lidi, cit pro lidi
-více než polovina přikázání má sociální záměr
Duchovní růst
-synovství-syn, dcera Boží, přichází v tom pokušení, drž si to
"Bůh se hněvá, tvé spasení je omyl,…"-LŽI
Zkoušky…-> Jsme Boží děti, odpustil nám vše, miluje nás
Důležitá je identita, ne služba, to, kým jsi, ne co děláš-jsi Boží dítě
Bůh-otec-znovu jsme se narodili, zemřeli jsme hříchu
Jak poznám, že si buduji dobrý vztah s Bohem? Že Boha prosím, aby mi řekl, co mám udělat, abych mu byl blíž. Hledej růst, rozvoj, hledej dokonalost, ale pozor, není to uspokojení v Kristu. Buď připraven to každý den zahodit pro Boha. Kříž je nejdůležitějším principem. Ježíš dorostl do dokonalosti a pak se Bohu vydal na oltář.
Pokřivenost duchovního růstu se projevuje zákonictvím.
16.7.2013-úterý
Rudek Bubik-Pas mé beránky
To, co mluvíš, žiješ to?
Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Krade srdce, pak zabije a zničí. Ďáblovo srdce je kámen.
Žalm 23,1-nebudeš mít v ničem nedostatku, on je tvůj pastýř
Ovečka si sama ukousne trávu a pak si najde čas na přežvýkání. Žvýkání je u přežvýkavců životně důležité. Potřebujeme čas na přežvýkání a strávení duch. potravy.
Bůh tě vede pro své jméno, aby byl Ježíš oslaven. Vydej se, aby si tě Bůh mohl použít, tvá ústa, tělo, tvůj čas.
Abys mohl být pastýřem, musíš mít pastýře.
Zacharjáš 3,5-7 Řekl jsem: Vstavte mu na hlavu čistý turban." Tu mu vstavili na hlavu čistý turban a oblékli mu šat. Hospodinův posel stál při tom. A Hospodinův posel Jóšuovi dosvědčil: "Toto praví Hospodin zástupů: Budeš-li chodit po mých cestách a budeš-li střežit, co jsem ti svěřil, budeš obhajovat můj dům a střežit má nádvoří a já ti dám právo přicházet mezi ty, kteří zde stojí."
Je a bude to těžké, nebude to lehké, ale stojí to za to!
Jak se rodí pastýř? Lukáš 5,3-11 Na tvé slovo…všechno tam nechali a šli za ním. Jsi připraven i v nevhodnou dobu? Matouš 26,31 Tu jim Ježíš řekl: "Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť jest psáno: 'Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda."
V čem byl problém? Byla tam najednou veliká temnota, kterou učedníci neznali v Ježíšově přítomnosti.
Jan 21,18 "Amen, amen, pravím tobě, když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš."
Miluj je, jsou moje.
Pastýř ovečky vede, stará se o ně, je připraven za ně klást život.
Bůh vidí zotročení českého národa a je připraven zasáhnout, připravuje si nás, půjdeme. Může se stát, že ti Bůh řekne: jdi a budeš muset udělat něco, co by sis nevybral, co nečekáš.
Jdi za Ježíšem, opusť svou loď a své ryby, ale čekej, že tě Bůh bude lámat. Jsi připraven? Věz, že přijde moment, kdy se ti jeho vůle objeví jako nůž pod krkem.
17.7.2013-středa
Martin Moldan-Duchovní růst
Máme potenciál/možnosti/laťky, do kterých můžeme dorůst.
Nutnost duchovního růstu
1)učitelství-Židům 5,11-13-předáváme, vysvětlujeme ostatním
2)otcovství-1 Janův 2,12-14 (děti-pochopí odpuštění hříchů, milost, mládež-vítězí nad zlým, boje, otcovství-hlubší poznání Boha, vychovává, zodpovědnost, je vzorem, vtiskává hodnoty)
3)podobný Ježíši Kristu-Ef 4,13-14-dokončený proces, dorostlý, stabilita
Strategie duchovního růstu
2. Petrův 1,1-4- Obdrželi jste…přijmout: odpuštění, milost,…
2. Petrův 1,5-11- Vynaložte všechnu snahu…snaha!
2. Petrův 1,1-4- Víra spadla od Boha bez lidského přičinění, všechno, čeho je třeba ke zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc. Přemýšlej, co ti jeho božská moc dala. Pán Bůh říká ano, prosíme s nadějí, že nám dal, nepřemlouváme. Dal nám svá zaslíbení, život věčný, Ducha svatého…
Svět žije skrze tužby, křesťan skrze víru.
Nerostete například protože nejste ochotni slyšet. Jste v modloslužbě, jste líní, jedním uchem tam, druhým ven, máte špatně postavené priority, nečtete si sami Bibli, nedostává se vám vzdělání.
18.7.-čtvrtek
Rudek Bubik-Žít jako on-vydej vše
Hle, přichází dny, kdy pošlu na zemi hlad po slyšení slov Hospodinových. Není slyšet.
Mnohokrát trpíme jen proto, že nikoho nepustíme do svého srdce. Navštiv někoho a vylej mu své srdce, nejprve však Ježíši.
19.7.2013-pátek
Slovo, které přijal František Apetauer od Boha:
Přijali jste mnoho požehnání a výzev. Chválím vás za odhodlání! Pozor, ať do toho nejdete z vlastních sil. Přineslo by to zklamání. Proste, ať proměňuji váš charakter. Proste s důvěrou a bez pochybování. Navraťte se k učednictví, cvičte se denně v sebekázni. Předkládám vám spolehlivou cestu, jak toho dosáhnout.
Martin Moldan-duchovní růst
Krize-období, kdy jsou věci zralé pro změnu
2. Petrův 1,1-11
8kroků-vynalož všechnu snahu-kulturistika je o tom překonávat bolest svalů pořád dokola. Pak se staneš mistrem-jdeš a překonáš bolest.
Víra, že jsi zakořeněn v Kristu a snaha ze všech sil.
8 kroků:
Ctnost-okamžik, kdy se víra odrazí na charakteru
Poznání-1.Kor. 8,6-7, člověk zvažující své chování, hledající u Boha, skrze to člověk roste
Zdrženlivost-1. Kor. 9,25, jsem zdrženlivý, protože bojuju, běžím někam, mířím, o něco se snažím, snažím se, aby mé srdce bylo schopné slyšet Boží hlas
Trpělivost-Žid 6,15-Buď trpělivá, Pán Bůh naplní v pravý čas
Zbožnost-projeví se to na mluvě, oblékání, chování, čím se sytíme
Láska-když tyto vlastnosti máš, užitečný služebník, nikdy neklopýtne, upevňuje své povolání a vyvolení, vidí potřeby, práci->výsledek zralosti
Zvol oblast v osobním životě, za kterou se budeš 2 měsíce modlit.

Pak jsme nasedli do auta a odjeli každý do svého domova, odjeli jsme jiní, než jací jsme tam přijeli Usmívající se

Misijní výjezd do Rovinj (Chorvatsko, 2013)

14. dubna 2013 v 22:39 |  Zážitky
V pátek 22.3.2013 jsme po krátké modlitbě asi minutku po šesté hodině ranní vyrazili z kolínských Zídek do dalekého města Rovinj. Před cestou jsem spolkla celý Kinedryl, a tak jsem už za chvilku spala jako Šípková Růženka. V autě jsem měla skvělé spolujezdce, a tak jsem se mohla pohodlně uvelebit. Cesta byla dlouhá a zastávek spousta. Naše auto však dorazilo s dobrou náladou.
Když jsme přišli na místo, asi každý byl v šoku ze skromných prostor, v kterých jsme měli strávit následující týden, jedna místnost s jednou s prchou a jedním záchdem pro 18 lidí. Nahoře byla menší místnost s kuchyňkou, kde spaly holky, dole pak větší místnost pro kluky, která také sloužila jako jídelna a společenská místnost. Šok nás však neknokautoval a my do této výzvy skočili po hlavě. Nic jiného nám stejně nezbývalo, byli jsme na misii. Po večeři jsme se šli projít k moři, někteří ho viděli poprvé a já u něj byla poprvé bez rodičů, užívala jsem si tedy ho více než kdy předtím, vnímala jsem ho jinak. Radovala jsem se z jejich radosti a užívala si ho místo jindy nadšených rodičů.
V sobotu už začal program. Pracovali jsme na zahradě. Já jsem plela záhon se spolužačkami Minou a Dančou. Nacházely jsme obrovské žížaly. Pokaždé když jsme zahradním nářadím píchly do hlíny, viděly jsme život. Tolik hmyzu se nám hýbalo pod rukama!! Lezli tam i pavouci, kterých se obzvlášť bojím. Nebylo to nejpříjemnější. Když v tom jsem periferním viděním zahlédla, jak si to nějaké malé zvíře docela rychle kmitá vedle nás. Koukla jsem se a to, co jsem viděla, jsem zahlédnout neměla. Vzala jsem nohy na ramena! Spadla mi čepice, ale mě to bylo jedno, utíkala jsem a skákala, křičela a nechápala. Ve vteřině mě opustily všechny síly a veškeré mé odhodlání. Klepala jsem se a bylo mi vážně do breku. Viděla jsem štíra!! Nečekala jsem ho, nevěděla jsem, že doopravdy existuje, a už vůbec ne že tady v Chorvatsku, tak blízko České republice! Asi po pěti minutách jsem se vyklepaná a vystrašená vrátila k záhonu. Jen jsem tam stála a snažila se přinutit pracovat. Když po chvilce Milánka přesekla obří žížalu a my v záhonu viděly krev, už jsem to opravdu chtěla vzdát. V jednotě jsme se pomodlily, já pak ve jménu Ježíše Krista vyháněla všechna zvířata, která by nás ještě mohla vyděsit. Od té doby už jsme nic takového nezažily. Zpívaly jsme si chvály a měly jsme opravdu hezký čas. Bolela nás záda, měly jsme hlad, bylo to vyčerpávající, ale byly jsme spolu a byly jsme s Bohem.
Odpoledne jsme jeli na mládež do Puly, kde jsem říkala svědectví a nemálo lidí mi pak řeklo, že to bylo dobré, že je mé svědectví mocné. Byla jsem z toho povzbuzená. Pro mě je to jen ohraný příběh plný věcí, za které se stydím, ale lidé v tom vidí Boha, a proto své svědectví říkám, i když se mi nechce. V Chorvatsku jsem ho říkala dvakrát a to v angličtině, což byla také Boží milost.
Další den jsme byli na bohoslužbě v Pule, jen 5lidí z celého týmu. Cítila jsem se tam opravdu dobře. Nemám ráda nové lidi, nové prostředí, nemám ráda cizince, vždycky nesu takovéto situace špatně, ale mezi Chorvaty jsem se cítila skutečně dobře, jako doma. Líbily se mi jejich chvály, byly veselé, radostné, z jejich provedení zářila upřímnost, pokora, radost, láska, svoboda. Chorvati mi byli blízcí svou povahou. Navenek působili drsně, ale uvnitř byli citliví, připomínali mi mě. Dohnalovi nám doporučovali, abychom byli sebevědomí, aby nás Chorvati přijali a to mi bylo blízké. Na bohoslužbě, mládeži i pak na domácí skupince jsem se cítila svobodně, jako kdybych tam patřila, jako kdybych byla jednou z nich, chápala jsem jejich povahu. Byli jako já. Zpívala jsem chvály, kterým jsem mnohdy nerozuměla, ale byla jsem šťastná, vše bylo načichlé Bohem. Cítila jsem, že si nemusím na nic hrát, že oni si též na nic nehrají, že mohu být sama sebou a že mě přijmou, že oni taky jsou samy sebou. Opravdu tam na mě dýchla svoboda, upřímné přijetí, radost a Boží láska. Líbila se mi pohoda, která tam byla. Prostě jsem si mezi nimi přišla jako v Boží náruči. To mě zasáhlo. Navíc Chorvati jsou pohodáři, nic nehrotí,, nic není problém :)
Zážitky jako mytí nohou a čištění zubů v kuchyňském dřezu, prázdná plynová bomba a vypnuté zapínání bojleru také stály za to, ale ráda bych se více zaměřila na naši službu a čas a zážitky s Bohem. Každý den strávený na misijním výjezdu pro mě byl darem. Každý den jsem si užila. I když to nebylo snadné, jsem vděčná za každý den, který jsem tam strávila. I když jsem tam netrávila moc času na modlitbách o samotě s Bohem, vnímala jsem, že každý den Bůh vede, že nás drží ve svých rukách, cítila jsem se v bezpečí, ve středu jeho lásky.
V neděli navečer jsme měli modlitby s místními modlitebníky. Modlili jsme se za probuzení, za sbory v Rovinj a jejím okolí, za členy sborů. Přijala jsem verše:Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším.Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. (Jeremjáš 29,11-13) Byla jsem povzbuzená, že si mě Pán Bůh používá. Těmi verši povzbudil mě, odpověděl mi na modlitbu a pak povzbudil i ostatní. To bylo moc milé. Po modlitbách jsme se šli projít a já omylem snědla lepek. Večer mi bylo hodně špatně, nemohla jsem spát. Modlila jsem se a díky Bohu to dopadlo skvěle, jídlo jsem ze sebe dostala a další den jsem se probudila plná energie, i když jsem kvůli tomu šla spát velmi pozdě.
V pondělí jsme jeli jen 4 lidi na skupinku do Poreče. Vůbec se nám nechtělo, měli jsme špatnou náladu a neznali jsme cestu. Bloudili jsme. Nakonec jsme do vilky amerického stylu dorazili včas, šlo o malou rodinnou skupinku. Říkala jsem zde své svědectví a doufala, že si ho Pán Bůh použil a mluvil k lidem. Na této skupince byli lidé mně věkově vzdálení, mluvilo se jen chorvatsky a anglicky, ale mně to nevadilo. Nabídli nám dobré jídlo, pití, vše krásně vonělo, byli pohostinní a vstřícní. Cítila jsem se tam velice dobře. Když se modlili za nějakou cizí paní s rakovinou, skoro všechny ženy plakaly, bylo to upřímné, byly citlivé, i když se to předtím moc nezdálo. To ta chorvatská povaha, která mi byla tak blízká! Hrozně se mi tam líbilo. Z této skupinky jsem jela opravdu povzbuzená a šťastná.
Další den jsme byli panem ředitelem ještě se sestrou Ywonkou a Vaškem pozváni na kávu, z čehož jsem měla velikou radost. Odpoledne byla nenaplánovaná evangelizace v Pule. Věděli jsme, že nějaká bude, ale nebyl konkrétní program. Mělo pršet, ale nepršelo. Nebyl program, ale nakonec šlo asi deset mladých lidí s námi do prostor církve, hráli s námi bláznivé hry nebo si povídali. Zázrak byl už jen to, že s námi šli.
Ve středu jsme opět pracovali na zahradě, já si u toho hrála s Martínkem. Svítilo sluníčko, byl krásný den. Užívala jsem si to, i když mě to plení zrovna dvakrát nebavilo. Někteří se nad naší hrou pohoršovali nebo měli chytré připomínky, ale já měla skvělé dopoledne s milým klučinou. Věřím, že to bylo zábavné pro nás oba. Ráda na to vzpomínám a musím podotknout, že není běžné, aby se mi při odjezdu ze zahrady chtělo plakat. Odpoledne se šli tři blázniví spolužáci koupat do moře, další si máchali nohy, jiní hledali kešky, každý měl program. Já stála nahoře nad nimi všemi a nechala se ovívat mořským větrem a svou tvář nastavila jarnímu chorvatskému sluníčku. To odpoledne mi bylo smutno, připadala jsem si sama. Šla jsem sama zpět do prostor církve a myslela u toho na Boha. Racci se přeřvávali, ve větru bylo cítit moře, sluníčko zářilo a já věděla, že jsem s Bohem, bylo mi krásně jen proto, že tam byl On. Protože se nic nemění, protože On se nemění. I když jsem se cítila sama a nebylo mi nejlíp, On tam byl se mnou. Byl to krásný okamžik. Potkala jsem chorvatskou babičku, usmály jsme se na sebe a pak se chorvatsky pozdravily, byla jsem šťastná. Navečer jsme zvali lidi v Rovinj do církve, mně to s mým parťákem moc nešlo, tak jsme si alespoň zapinkali nafukovacím balonkem a s překvapením zjistili, že díky přímořskému větru si může člověk pinkat sám, protože se mu balónek vrací jako bumerang. Tak jsme si každý pinkal sám se sebou.
Týden v Chorvatsku pro mě byl neočekávaně nádherný. Každý den mi přišlo, že jím proplouvám, že jsem jím pronesena. Tolik lidí, tolik povah, tolik názorů a nálad. Tolik situací a tolik jejich pochopení a reakcí... Bez Boha bychom se tam asi servali jak koně, ale díky Němu to byl skvělý týden.
 


Děkuji

14. dubna 2013 v 22:22 |  Básničky
Proč jsi Bože zasáhl zrovna v tento den?
Proč nechtěls, aby mě mamka dala z břicha ven?
Není náhoda, že zrovna v tento čas,
vybral sis pro spasení nás.
Děkuji ti za to, že si to mohu připomínat,
že na tvůj zájem mohu se upínat.
Věděls, že často budou mi docházet síly
a proto vybral sis právě tu chvíli.
Věděl jsi, jaká budu, co budu řešit,
věděls, že lákat mě bude hřešit.
Nejsem tu omylem, jsem tu schválně na tvé přání,
takže někdy klame mě mé lidské zdání.
Věděls, že často se mi vše bude chtít vzdát,
ale po tomhle si o tom můžu nechat jen zdát.
Věděls, že budu sebelítostivej ubulínek, kterej vše moc hrotí,
však tvůj plán můj melancholismus vždy zkrotí.
Děkuju, že vybral sis mě a od té doby u mě jsi,
že urážlivý a chladný Bůh nejsi.
Díky, že se mnou stále počítáš a střežíš mé kroky,
i když změnit mě trvá dlouhé roky.
Díky, že vše mi odpouštíš a posouváš mě dál,
díky, že o mě stojíš a vždy si stál.
Díky, že dáváš mi další a další šance,
dík, že nevyhnals mě dávno jako psance.

Pane Bože, děkuji ti za každý nový den,
byť někdy zdá se, že žiju svůj nejhorší sen.
Vždy si můžu připomenout a uvědomit,
že další den máš na mě nervy a náladu,
že hůl nade mnou ještě nechceš zlomit,
že nechceš za mě ňákou náhradu.

Když přišla jsem na tuhle školu,
náhle nestála jsem na pevném molu,
byla jsem vhozena do oceánu života a "plav Áďo, plav,
žij, chybuj, uč se, jen se neudav".
Kdo ale řekl mi, jak plavat mám?
Kdo řekl mi, jak sama to vše dám?
Najednou došlo mi, že za sebe zodpovědnost nesu,
někdy strachy se z toho až třesu.
Návod je tu hutný a přec někdy prázdný,
vše zdá se nějak mázlý.
Často klesám ke dnu, topím se,
však stále žiju a tomu divím se.
Jasně, ráda jsem, že už nečekám doma na dvorku,
ale ještě dlouhá cesta do vzdáleného New Yorku.
Naštěstí nebyla jsem odsouzena být úplně sama na cestě,
vy všichni jste obsáhlý v mé záchranné vestě.
Díky Tobě Bože, za originální plán pro každého z nás,
díky, že s tebou jde vše snáz.
Díky, že nás vidíš jít a ty sám nás vedeš,
kéž z nás radostí jak kočka předeš.
Prosím veď i nadále naše životy, jak jen ti to dovolíme,
kéž absolutním šéfem si tě furt volíme.
Jen s Tebou má život na této zemi smysl,
tvoř nám čisté srdce a jasnou mysl.

Život není vždycky legrace

14. dubna 2013 v 22:18 |  Básničky
Proč život nemůže jít vždycky nahoru?
Po velkém úsilí zahlédnu vrchol a zas hned padám dolu.
Proč nemůžu být pořád spokojená a šťastná?
Proč po úspěchu je úzkost jasná?
Včera úsměv nešel z obličeje dát pryč,
dnes použila bych na sebe samu bič.
Chtěla bych se dostat z tohohle potemnělého stavu,
chtěla bych si vyrvat srdce a useknout hlavu.
Fakt musí být každý člověk někdy smutný?
Vážně je to tak moc nutný?
Užila jsem si v životě až moc dobrých věcí,
že teď musím sama projít temnou nocí?
A proč vlastně nepřijde jeden problém, ale trablí habaděj?
Proč ve vteřině navštíví mě beznaděj?
Vím, že tamhle umíraj tisíce lidí na hlad a jiná trápení,
jenže kdo zabrání nezvané depresi v jejím hodování?

Hra

14. dubna 2013 v 22:18 |  Básničky
Kdybych vzala si žebřík a na můj život z vrchu se koukla,
zjistila bych, že vypadá jak rozbitá počítačová hra,
do hlavy bez ustání bych se tloukla
dokud nerozbila by se poslední má blokující kra.
Když jsem byla miminko, můj život možná byl jak pohádka,
pak jako starší navštívil mě kámoš kompromis,
od té doby na mě lepí se jak na každé město odpadková skládka.
a já stále zkouším sobě samotné skládat úzkost odnášející promise.
Někdy možná můj charakter byl jak louka plná květin,
mé řeči a myšlenky voněly jak ranní vánek,
však čas zkušenostmi na mé srdce přinesl spoustu krytin
a teď nedaří se získat zpátky klidný spánek.
Obsah mého života vždy skládal se z milionů věcí,
něco označila bych kladem, jiné ale nikoli,
teď nejspíš jedním rozhodnutím spustila se síla třecí,
vše do pohybu se dalo, aniž čekalo na startovní pistoli.
Všechno ve mně se šíleně pere,
vlastní srdce ani mysl mě neposlouchají,
možná dlouho skrytá pravda na povrch se dere,
snad konečně před mnou samotnou něco si uhájí.
Proč můj život jako porouchaná hra mi připadá?
Proč k něčemu nedokonalému přirovnávám své vlastnosti?
Proč už jako pohádka můj život přijde mi, že nevypadá?
Nemyslím si snad, že můj život pozbyl platnosti?
Nemyslím si to, jen obrovský chaos v sobě mám,
spoustu chyb jsem udělala, spoustu kompromisů podstoupila,
nový Level s větší zátěží bez optání odstartoval nám,
chtěla bych reklamovat poslední sérii, ale kde jsem ji koupila?
Vím, že je tu starý dobrý spoluhráč
který čeká jen, až řeknu:chci a přijímám,
tak rád opustil by se mnou můj vyježděný kruháč,
jenže já se v něm asi vyžívám.

Pohádka o Klenotu

14. dubna 2013 v 21:57 |  Pohádky, povídky
Na počátku, ještě když nebyl svět, stvořil Bůh svět. Všude byla tma, a tak nebylo nic vidět. Do svého nově nablýskaného černého světa hodil Bůh duhovou kuličku, která se zastavila. Neletěla, ale visela. Nebyla na ničem zavěšená, ale držela na místě. V následujících pěti dnech vytvořil Bůh asi miliardu dalších různých malých věciček. Všechny je vymodeloval ze speciální, velmi vzácné hmoty. Vymýšlel různé kombinace a varianty barev, vůní, tvarů a funkcí. Nadchl se. Nesmírně ho jeho projekt vzal. Pracoval na něm ze všech svých sil. Večer se mu nechtělo jít spát a ráno rychle vstal a zase hned utíkal, aby už mohl tvořit a vymýšlet a taky tvořit a vymýšlet. Z každého nového nápadu, z každé nové věcičky, z každé nové postavičky měl nesmírnou radost. Vždycky se poklepal po rameni a řekl si: "To se ti povedlo!" Pátého dne, vzal své nádherné dílo, každý jednotlivý kousek a posadil ho na svou duhovou kuličku, které dal jméno Země. Všechno bylo dokonalé, jak už to tak ve světě vzácné hmoty bývá. Vše bylo krásně, opravdu krásně barevné a propracované do každého detailu. Po pár hodinách kochání se ho jeho planetka začala tak nějak nudit. Celou noc se převaloval a přemýšlel, co by ještě mohl vytvořit. Jakou kombinaci ještě nezkusil? Co jeho sbírce schází? Šestý den pak Bůh stvořil klenot, Klenot. Stvořil něco zcela jiného než předešlé dny. Stvořil něco, co jeho samotného uchvátilo, co ho prostě dostalo. Klenot pohnul jeho srdcem. Klenot byl jiný.
Pak dostal Bůh nápad. Nápad, který ho nakonec stál až příliš nervů… I když věděl, jak to dopadne, udělal to. Věděl, že nemůže jinak. Musel to udělat. Třešničkou na dortu jeho stvoření byl jeho dech. Vydechl. Vlastně spíše vdechnul. Vdechnul život do svého díla. A tak, milé děti, vše začalo.
Proč byl Klenot tak jiný? Protože mu Bůh dal kus ze sebe. Dal mu něco, co ho s ním spojovalo více než s ostatním stvořením. Byla to část ze samotného Boha a vyžadovala spolupráci. Bůh a Klenot museli být vždycky spolu, aby vše bylo tak, jak má. Klenot byl na Bohu závislý. Tato věcička vyžadovala napojení, oddanost, důvěru.
Bůh, pan modelář byl v úžasu nad tím, co všechno a jak stvořil. Neustále se radoval a radoval. Procházel se po své kuličce a vše si znovu a znovu prohlížel. Nejvíce se kochal Klenotem. Radoval se z jejich spojení, z jejich vztahu. Tolik mu na Klenotu záleželo. Když na něj pohlédl, jeho srdce jakoby se vždy pohnulo, jakoby poskočilo. Byl zamilovaný, absolutně. Skákal si a tančil, pískal si a broukal, zpíval si a byl šťastný. Byl opravdu šťastný. Šťastný byl už předtím, ale teď se jeho srdce jakoby zvětšilo, emoce se znásobily a věděl, že už bez svého díla nemůže žít, že je jeho součástí. Že k sobě patří. Choval k němu city, které předtím neměl ke komu cítit. Teď už nebyl sám, měl s kým žít, o koho se starat. Těšil se na to, jak spolu stráví jednu, dvě věčnosti, těšil se na to, co spolu všechno zažijí a vymýšlel, jak by svůj Klenot potěšil. Věděl, že pro Klenot udělá vše, protože ho miluje. Chtěl, aby se měl opravdu dobře. Záleželo mu na Klenotu víc než na sobě samotném.
I když věděl, že to jednou přijde, nechtěl, aby se to stalo. Nemohl tomu zabránit, ale hrozně chtěl. Klenot se porouchal. Přestal mu věřit. Bůh to nechápal, i když vlastně chápal, ale byl smutný, hodně smutný. Zdrtilo ho to. Udělal snad něco špatně? Miloval ho nad celé své stvoření! Dokonce více než sebe! Jak se to mohlo stát! Klenot se rozhodl, že zkusí žít bez něj. Opustil ho. Byl to velmi smutný den. Také to ale byl den plný strategií a taktizování. Ten den Bůh vymyslel, jak si Klenot přivede zpátky, jak si ho získá zpět. Rozhodl se za něj bojovat, klidně celá staletí. Vymyslel, jak by se jednou mohli znovu setkat. Vymyslel, jak udělat, aby to bylo takové jako dříve. Těšil se na ten den, kdy k tomu dojde, i když věděl, že ho to bude stát hodně. A tak, milé děti, začal nelítostný boj, v kterém Bůh po staletí bojuje o své Klenoty.
Klenot se rozmnožil, až byla celá duhová kulička Země plná Klenotů. Ze začátku se ještě pokoušely o navázání vztahu s jejich Bohem. Postupem času už ale jen nějak žily. Kdyby si žily v poklidu, bylo by to dobré, jenže to nebylo možné, bez Boha ne, takže spíše jen živořily. Žily strašně zmatené a nesmyslné životy. Hodně Klenotů o Bohu, jejich tvůrci už ani nevědělo. Zmateně pobíhaly tam a sem a dělaly jednu hloupost za druhou. Vrážely do sebe, podrážely si nohy, nevěděly kudy kam, a tak šly kudy je napadlo. Chtěly najít ráj, ale došly tak maximálně do Neználkova. Sem tam uslyšely Boží hlas a ve svém srdci vytušily, co mají dělat, pak ale zase utekly kdovíkam. Jako kdyby jim v hlavě něco chybělo a byly teď tak nějak retardovaní. Jako kdyby úplně nedoslýchaly, jasně neviděly a plně nechápaly. Klenoty byly najednou zmatená a hrozně ubohá stvoření.
Tak jim to ale nebylo souzeno navěky. Když si Klenoty neustále dělaly, co chtěly a nebyly schopné se ke svému Bohu nějakým způsobem navrátit a začít mu zase věřit, poslal Bůh své vlastní dítě mezi Klenoty. Dítě přišlo na tu malou duhovou kuličku a žilo mezi nimi. Našlo si pár přátel a pár lidí, co mu věřilo. Ve finále ho však nejpyšnější z Klenotů zabily. Dítě po třech dnech zase ožilo a vrátilo se nahoru do výšin k Otci. Tímto činem však změnilo mnohé, způsobilo, že Klenoty mohly zase slyšet, mohly vidět a mohly chápat. Na duhové kuličce zůstaly některé Klenoty, které toužily po vztahu se svým Otcem. Díky jeho dítěti se rozpomněly, že tu byl někdo, kdo je stvořil, kdo je miloval a zjistily, že pořád miluje a chtěly se vrátit do jeho náruče, zase se na Něj chtěly napojit a chtěly žít tak, jak to On původně zamýšlel.
Založily takové uskupení Klenotů, říkejme mu klenotnička. Tato klenotnička začala usilovat o návrat vlády Otce na celé duhové kuličce. Zlo se už rozmohlo po celé té kuličce, a tak před sebou neměly vůbec lehký úkol. Začaly mluvit se svým Otcem častěji a častěji a tím ho poznávaly. Mluvily o něm spolu a vzájemně se podporovaly. Zaměřily se na nejdůležitější dva vztahy-zajímaly se o Otce a zajímaly se o své blízké Klenoty, pomáhaly si. Společně si hrály písničky, zpívaly si, obdivovaly Zemi. Prohlížely si Zemi více než předtím, teď na to všechno koukaly jinýma očima. Jejich Otec to všechno stvořil pro ně. Prohlížely si své přátelé a samy sebe a radovaly se z toho, jak krásně je jejich stvořitel vymodeloval. Každý den si užily spoustu zábavy. Bylo to proto, že do jejich životů přišla láska, která nikdy předtím na Zemi nebyla. Když viděly, jak trpělo ono Dítě kvůli jejich chybám a neschopnosti, když si uvědomily, jak trpěl jejich stvořitel, když za ně-vymodelované postavičky obětoval vlastní Dítě, poznaly jinou hloubku lásky než jakou poznávaly do té doby. Když měly krásné vztahy mezi sebou a doobdivovaly všechno stvoření, uvědomily si, že je v jejich srdcích stále prázdné místo. Jakoby je něco volalo k něčemu dalšímu, k nějakým dalším činům. A nyní jakoby členové klenotničky podruhé prozřely, viděly duhovou kuličku úplně jinak. Viděly ostatní zmatené Klenoty jak pořád zmateně pobíhají a nevědí, co se děje. Nevědí, kam míří a proč. Nevědí, kdo je stvořil a proč. Nevěděly nic o hloubce lásky, která byla všudypřítomná. Klenotnička pochopila, že musí jít říct ostatním Klenotům o onom zázračném Dítěti, které tolik trpělo kvůli Nim a o lásce stvořitele, která je větší než cokoli jiného, díky které je všechno a která je volá k sobě. Věděly, že musejí jít zbytku kuličky říct o otevřené náruči Otce.

Jedna taková povídka

12. března 2013 v 13:13 |  Pohádky, povídky
Vím jistě, že to nebyl sen. Pomalu jsem rozlepovala oči a pak cítila tu oslnivou zář slunce, která mě na chvíli oslepila. Ta bolest očí se mi nemohla zdát. Vstala jsem a celý den byla roztěkaná, nervózní. Chodila jsem od ničeho k ničemu. Jedla jsem nebo ne? Čistila jsem si zuby nebo ne? Nevím, všechno je tak zmatené, ale vím jistě, že jsem se probudila, že to nebyl sen. Kolem páté začaly přípravy na večer s velkým V. Ples. Můj první ples. Pozval mě a nepodepsal se. Tuším, o koho se jedná. Myslím, že mě chtěl pozvat už hodněkrát, ale já nechtěla. Tentokrát jsem se nechala pozvat. Jsem nervózní. Nevím, jak se mám chovat, co mu řeknu. Nevím, jaký je a co po mně bude všechno chtít. Bojím se. Nikomu jsem o tomhle večeru neřekla, ne snad protože bych si mou účast chtěla rozmyslet, ale protože chci, aby to byl jen můj večer. Nikdo o tom nemusí vědět. Pozval mě, ne nikoho jiného. Naoko ledabyle jsem si upravila vlasy, ale toužila jsem po nádherném účesu, který by mi každý pochválil. Vzala jsem si obyčejné šaty, ale doufala, že zrovna v nich budu výjimečná. Doufala jsem, že starší už trochu okopané boty po mamce navodí dojem, že jsem plesová profesionálka. Doufala jsem, že mé okopané botky světu řeknou, že na ples patřím, že umím tančit. Vložila jsem naději do mých okopaných bot, uchlácholila jsem se, že jistě skryjí imaginární nápis na čele: "Jsem na svém prvním plese a jsem nervózní." Po dvou hodinách příprav a 10ti výměnách nálad a pocitů jsem s myšlenkou: "To dáš! To musíš dát!" vystoupila ze dveří.
Rozpadajícím se taxíkem jsem jela nekonečně dlouho a přitom strašnou chvíli. Dorazili jsme k honosné vile.
Vila je šedivá, ale ne děsivá. Vypadá staře, ale ne nevrle. Působí konejšivým, útulným dojmem, každému je jasné, že by mohla vyprávět spousty příběhů, které by zaplnily knihy a knihy a zabavily děti na mnoho večerů u krbu. Mířím k dlouhým, širokým, v tuto roční dobu namrzlým, kamenným schodům vedoucím k oné nádherné, honosné vile.
Snažím se našlapovat lehce, aby se podpatky zabořovaly do sněhu, co nejmíň a mě nehrozilo nachlazení. Teď už schody. První schod, druhý, přísun druhé nohy k noze první. Stojím. Neklouže se mi to, nohy se mi nerozjížděj. Nádech, výdech. Třetí schod, nádech, výdech. Malinkou kabelku křečovitě držím, jakoby mi pomáhala udržet balanc a postupně brala nervozitu. Bude to dobré Zbytek schodiště jsem vyběhla. Nebudu se s tím stresovat, je to jen ples. Čas jakoby byl celý den nějaký pomatený. Teď už ale ne, teď jako když rána přichází k sobě. Začínám jasně myslet i vidět. Stojím přede dveřmi a mám vstoupit. Mám vkročit do domu, kde je můj tajný zvoucí hostitelem.
Nevím, jestli si to nepletu se vzpomínku na nějakou pohádku, ale opravdu mi připadalo, že se veliké dřevěné dveře samy otevřely a já vešla do obrovského sálu plného lidí. Lidé byli nejen po stranách v mé úrovni, ale i nahoře v dalších dvou patrech. Stáli u honosných pozlacených zábradlích. Cítím, že je veškerá pozornost upřená na mě, ale přitom se nikdo nedívá. Všichni si povídají, smějí se, ukazují si své šaty, účesy, ladně upíjejí ze svých skleniček, obdivují jeden druhého a sdělují si zážitky z celodenního shonu před touto velkou událostí. Až po chvíli jsem si uvědomila, že hraje nádherná píseň, má oblíbená. Vůbec mi nevadilo, že stále stojím na místě, dva metry ode dveří, možná někomu bráním v cestě, možná je to neslušné a možná zoufalé. Já se právě začala rozpouštět. Připadalo mi, že se rozplývám ve větru, že se zabořuji do koberce, který se najednou jakoby vlnil, byl měkký a strašně hebký. Zdá se mi, že v něm je život a taky že ano, za chvilku se jím začaly prodírat květiny. Ale ne ledajaké, ale nádherné. Byly to ty nejhezčí květiny na celém světě, podlomila se mi kolena a já se začala v oné louce topit, příjemně topit. Vůně i vzhled toho pučícího nádherně, nepopsatelně a neuvěřitelně zbarveného kvítí mě naprosto omámily. Stále jsem slyšela onu hudbu, ale teď se mi zdálo, že ten nádherný zvuk vychází z mého srdce, že hraje někde uvnitř mě. Když pomalu doznívaly poslední tóny, začalo mi být smutno, ale to nemuselo, protože vše teprve začínalo.
Oči mi jezdily po celém tom obrovském sále, hledala jsem toho, který mě pozval. Jak ho poznám, když nevím, jak vypadá? Je tam už? Vidí mě? Přijde za mnou? Pozval přeci jen všechny, je to hostitel. Viděla jsem všechny ty ženy v nádherných róbách a slečny v sexy koktejlkách. Dlouhé husté vlasy střídaly perfektně vyčesaná drdoly a přirozeně nádherné ženy ty vyumělkované krásky. Určitě to byla pastva pro mužské oči. Někteří se pohupovali v rytmu hudby, která teď už vystřídala tu mou, zábava byla v plném proudu. Přicházeli noví lidé a jejich známi je nadšeně vítali. Každý se tam s někým znal, každý k někomu patřil, každý tam patřil. Hlavu jsem zasouvala mezi ramena, jako bych tím snad byla méně vidět. Znejistěla jsem. Co tam vůbec dělám?! Dokazuji si tím něco? Proč jsem přišla? Kvůli komu? Kvůli sobě? Stojí mi to za to? Měla jsem zůstat doma! Byl by klid! Tady všem akorát zkazím náladu, budu se tvářit jako kakabus a lidi se mi budou vyhýbat. To byl nápad, přijít sem sama! Vážně jsem pochybovala o svém moudrém úsudku sem přijít. Začalo mě tam všechno nesmírně štvát, zprotivilo se mi to všechno a přála jsem si, abych sem bývala vůbec nepřišla nebo, aby už byl konec a já byla doma, schovaná, v bezpečí mezi zdmi našeho malého baráčku. Řekla jsem si, že ještě pět vteřin tam budu stát a jestli se něco nestane, půjdu domů s klidem, protože slib jsem splnila: přišla jsem. Vztek už zaplavil celé mé tělo, když v tom….se na mě díval. Viděla jsem, že se na mě dívá. Stál tam úplně vpředu na vyvýšeném místě a byl nádherný. Měl dokonale šité a jemu dokonale padnoucí černý lesklý oblek. Z pod nádherného saka koukala šedivá až stříbrná košile, kterou zdobila černá, temná kravata. Účes měl perfektní, vlasy měl sčesané na stranu a díky vosku se ani nehnuly. Stál jako kdyby měl pod oblečením pravítko, asi za sebou měl slušnou kariéru v armádě. Ruce držel za zády a stál rovně, ramena měl zpevněná. Stál ke mně bokem, ale vím, že se díval. Nevím, kde se ve mně vzala odvaha, ale vykročila jsem směrem k němu, než jsem se nadála, někam šel a bylo to někam mým směrem. Šel rychle, já udělala dva kroky a on už byl přes celý sál u mě. Myslela jsem, že půjde někam vedle mě, někam za mě nebo za někým těsně přede mnou, ale šel přímo ke mně. Nevzbudilo to u lidí pozornost, nikdo si nás nevšímal. Když už byl jen pár kroků ode mě, přestala jsem dýchat, krev se mi nahrnula do hlavy a já jen čekala, co se bude dít. Před očima mi naposledy přeběhl celý můj dosavadní život plný chyb a zklamání, zmatku a beznaděje, život plný samoty a prázdnoty. Naposledy jsem zapochybovala o tom, že jsem sem vůbec přišla, vyčetla si, na co si tu hraju, sebrala poslední odvahu, která ve mně ještě zázrakem byla a podívala se mu zpříma do očí. Jeho oči! Plné naděje, plné touhy, plné lásky, něhy a porozumění, jeho oči plné pochopení a přijetí, jakoby mě objímali. Jakoby mi sdělovali všechno a přitom on sám mlčel. Byl nádherný a ty jeho oči, které říkaly vše! Byl ode mě dva kroky, teď už jsem věděla, že celá jeho pozornost je upřená na mě a celá má byla upřená na něj. Lidé okolo přestali existovat a já se začala vznášet. Pukala jsem radostí. Ve vteřině jsem věděla, že jsem jeho celý svět a on je můj. Cítila jsem, že mě neskutečně miluje, ale že je tomu už strašně dlouho, jakoby celou věčnost čekal na můj příchod a teď se mu to konečně splnilo. Byl šťastný, byl to statečný muž a přitom byl tak citlivý, trošičku mu zčervenaly tváře, když se usmál a já poznala ten nejkrásnější úsměv na celém světě. Věděla jsem, že když mu dovolím přiblížit se ještě o krok, bude to napořád. Že spolu budeme žít už navěky. Věděla jsem, že to není nějaký flirt nebo zkouška partnera, která byla moderní všude okolo. Věděla jsem, že když řeknu ano, že přistoupí a bude po mém boku už napořád. Věděla jsem, že když se teď rozhodnu kladně, že se mu odevzdám, že ho nechám, aby mi zasahoval do života, ale najednou jsem po ničem jiném netoužila. Kde se vzala, tu se vzala touha po tom s někým sdílet můj život, otevřít celé své srdce a zaplnit ho jím. Najednou mé srdce přetékalo vší možným a já ho na něj chtěla vylít, chtěla jsem mu říct každou svou životní zkušenost, všechny zážitky, všechno, co mě mrzelo i těšilo, chtěla jsem mu popsat celý svůj život do nejmenšího detailu, chtěla jsem, aby byl jeho součástí. Chtěla jsem, aby on udělal to samé, abychom byli jedno. Chtěla jsem, aby tomu nikdy nebylo jinak. Celé mé tělo se klepalo touhou. Zdálo se mi, že jsem právě našla něco, po čem jsem toužila celý život a ani jsem o tom nevěděla. Jakoby všechno začalo zapadat do sebe, jakoby vše až teď začínalo mýt smysl. Cítila jsem z něj nepopsatelné a neuchopitelné dobro. Věděla jsem, že po jeho boku bude vše dobré. Nenechala jsem ho udělat poslední krok, prostě jsem se mu vrhla do náruče a rozplakala se. Držel mě pevně a zašeptal mi do ucha : Konečně jsi má :)

Skok

10. ledna 2013 v 23:39 |  Jen něco k zamyšlení

Nikdy jsem závodně neplavala, ale znám ten pocit, kdy stojíš nad hlubinami neznáma a máš jen sepnout ruce a skočit do toho po hlavě. Takhle jsem se rozhodla najít to, co je důležité. Poznat Boha a najít sám sebe je významným a nezbytným mezníkem v životě každého člověka. Bez projití tímto životním úsekem člověk nemůže jít dál, tento bod nelze obejít. Při vyhnutí hrozí prudký náraz do zdi a následný pád na pusu. Vydat se na cestu s cílem poznat Boha a najít sám sebe vyžaduje mimo jiné kuráž. Tohle rozhodnutí bude možná zahrnovat vzdát se něčeho, na co jsme byli do teď zvyklí, opustit lidi, kteří nás obklopovali možná celá léta, pravděpodobně nás to bude stát pár nervů a nespočet malých rozhodnutí. Není snadné vykročit z pohodlného zajetého života, není lehké oddělit se od davu, někdy guma, jenž maže názory, posměch a verdikty milovaných lidí přehrávajících se nám v hlavě, zdá se poněkud obtížná k použití. Určitě něco stojí najít sebe a stát si za tím, ale investice se vyplatí. Narazíme na odpor, výčitky, nadávky, obvinění ze špatných věcí, nebudeme spoustě věcem rozumět. Ale cesta je to nakonec zábavná a hlavně osvobozující. Není nečisté být jiný než ostatní, není hřích být někým jiným, než kým by nás chtěli mít ostatní. Naopak. Nehledáme přeci to, kým nás chtějí mít ostatní, kým bychom mohli být v tomto světě, v téhle společnosti. Hledáme prvotní plán, kým jsme měli být, kým máme být, kým už jsme v Božích očích. Otevři oči a uvěř, že tohle jsi v Božích očích ty. Nejsou to jen fráze. Že jsme Boží ovečky, neznamená, že jsme ovečky do puntíku stejné. Jsme spojené Kristem. Každá ovečka může být hvězdou, která září, všichni jsme hvězdy, neskrývejme to a vypusťme na denní světlo to, co v nás je. Ukažme světu, kdo jsme. Buďme pyšní na to, jak nás ten nejlepší, nejchytřejší a nejvynalézavější stvořil. Dívej se na Boha, čapni ho za ruku a skoč. Riskuj, zkoušej, chybuj, uč se, odpouštěj. Dělej, co tě baví, miluj, koho milovat chceš, miř tam, kde chceš být, sni a měj touhy, říkej, co máš rád, co se ti líbí, sdílej své názory a zážitky, hledej věci, díky kterým budeš mít pocit, že skutečně žiješ. Najdi smysl toho tvého jedinečného života, hledej poslání a tvůj osobní cíl. Odevzdej se Bohu do rukou a skoč.

Život s Bohem nebo ne?

28. srpna 2012 v 21:07 |  Jen něco k zamyšlení
Je vůbec třeba se touto otázkou zabývat? Někdy mě napadne, proč jsem si vlastně zvolila život s Bohem. I když s vědomím, že Bůh je, se dá hodně těžko žít bez něj. Ale přeci jen mám na výběr... Můžu žít s ním i bez něj.. můžu si žít po svym a taky dojít někam po svym. Ve světě bez Boha bych nejspíš pila hodně a hodně alkoholu, opíjela bych se, určitě bych kouřila a měla z toho fakt zničené zdraví. Možná bych si našla nějakého toho nevěřícího kluka a mohla mít sex už dlouho před svatbou nebo se mohla dívat na porno od rána do večera, užívat si o samotě a mít deprese. Taky bych mohla studovat nějakou prestižní školu, třeba VŠE nebo něco na Karlovce, třeba bych se dostala na něco zábavného, co by bylo i k užitku nebo bych mohla pracovat už teď.. Mohla bych se třeba odstěhovat do většího města a osamostatnit se. Měla bych spoustu možností, ale nic z toho mě neláká tolik, abych opustila Boha a vydala se po své cestě.
Co mi nabízí a nenabízí život s Bohem?
Bůh nikdy neřekl, že to bude lehké, nikdy neslíbil odpovědi na všechny otázky a nikdy neřekl, že budu jen šťastná. Už tak dlouho nemám kluka! Mám divnou nemoc, nemám nejlepší postavu a pleť, nestuduji nějakou známou školu, nebudu mít třeba uznávanou práci ve světě. Ale! Nemusím žít v depresích, opíjet se, abych byla šťastná a vyřešila problémy. Nemusím kouřit, ani nic podobného, protože to prostě nepotřebuju. Nestřídám kluky tak často, že už z mého srdce nezbyl víc než střep. Mám úplnou rodinu, mám přátelskou školu, kde studuji to, co mě zajímá ze všeho nejvíc. Mám co jíst, pít, mám co na sebe, neumírám. Užívám si spousty legrace, mám upřímné a věrné přátelé, s kterými mám stejné zájmy, stejná témata, kteří doplňují můj život a já jejich. Mám skvělou církev a tu nejlepší mládež v něm. Mám naději na skvělého manžela na celý život, zdravé děti a věčnost strávenou s tím nejlepším. Mám nadčasový dar-nikdy na nic nejsem sama! Není snad úplně zbytečné se jen zamyslet nad tím, zda volím správně?

Kam dál